DÝMKA.

Emanuel Lešehrad

DÝMKA.
(Volně dle Stéphana Mallarméa). Včera, tu snil jsem o dlouhém večeru práce, krásné dobré zimní práce, a vyňal jsem opět svou dýmku. Pryč s cigaretami spolu se všemi dětskými radostmi leta do minulosti, jež prosvítají listovím jiskřícím v slunci, pestrými muselíny – k dýmce, jako vážný muž, který chce vytrvale kouřiti, aniž se přeruší, aby lépe při tom pracoval. Ale nebyl jsem připraven na přívětivé překvapení, jež vyhradila mi opuštěná. Sotva jsem počal kouřiti – tu byly zapomenuty mé zamyšlené knihy, u vytržení mysli, pohnut, dýchal jsem minulou zimu, jež opět přicházela. Nedotknul jsem se juž věrné společnice od svého návratu do Francie, a celý Londýn, Londýn, tak jak jsem jej prožil pro sebe samotna před rokem, objevil se přede mnou. Přede vším ty milé mlhy, jež obestírají mozek a 64 tam na druhé straně svůj zcela zvláštní zápach mají, když vnikají pod okenními rámy. Můj tabák páchnul po tmavém pokoji s koženým nábytkem, posypaným lehkou vrstvou uhelného prachu, na němž se válela hubená černá kočka. A ty jasné ohně! A služka s rudými pažemi, jež uhlí nasypávala; a hřmot uhlí, když rachotilo ze železného vědra do plechového střezu kamen – v hodinu, kdy listonoš zaklepal dvěma slavnostními údery, které mne vzbudily k životu. Viděl jsem oknem nemocné stromy spustlého squarusquaru, viděl jsem šíré moře, jež jsem oné zimy tak často kříž na kříž projel. Mrazem se chvěje, seděl jsem tehdy na zčernalé kouřem, mlhou zvlhlé palubě parníku, po mém boku můj ubohý, putující poklad v cestovním oděvu, dlouhém, chmurném šatě, šedém jako prach silnic, v dlouhém plášti, jenž vlhce lpěl na jejích mrznoucích plecích a v onom z těch slaměných klobouků, skoro bez ozdoby, jež bohaté dámy při příjezdu odvrhují, jelikož jsou slaným mořským vzduchem tak silně prolnuty, a které tak ubohý doklad ještě pro mnohé období čerstvě okrášlí. Kolem její šíje ovíjel se hrozný šátek, kterým se kyne, když druh druhu dává navždy s bohem. 65