Ponorková válka.
Úchvatně, mocně se vlní oceán vodstev,
volnosti odvěký symbol svobody trvalé, ryzí,
východ z něj v rubínech tryská uprostřed nejčistších skvostů,
západ v něm zrcadlí požár šílených polibků slunce,
blesky jej nemohou spoutat,
bouře jej nemohou zmoci,
věčně týž oceán, věčně.
Hrdý jak v počátku světa,
dobroděj životodárný,
obživu člověku skytá,
plavidla na plecích nosí
od jedné pevniny k druhé;
passáty ztepluje zemi od pólu k pólu,
cyklóny, smrštěmi čistí nemoci zhoubné,
v hlubinách záhadných chová zásoby zázračných věcí,
lovcům jež ochotně vydá.
Nemohli hrdosti zmoci,
nemohli volnosti zmoci,
nemohli bratrství zmoci,
kterým lneš k zemi,
10
nikdy tě nesvedli k piklům, do svojich pletich,
k uskokům nemohli svést tě, k podlosti, zradě,
ke které schopno jen bylo člověčí plémě.
Posléze, triumfe doby! vynašli přece
prostředek jistý, jímž tebe působit nutí
při jejich záludných rejdech, při jejich zlobách a děsech,
jimiž jsi opovrhoval.
Podmořské čluny teď bloudí pod tvojí hladí,
torpéda vystřelujíce do boků lodí,
pustili po vlnách tvojich záhubné miny,
které jen zkázu kol sijí,
otroctví, násilí, bídu –
Co si tak myslíš, ó moře, při této frašce?
Pevnina nestačí lidem, aby se vražditi mohli,
v hloubku tvé velebné říše vnášejí nízké své sváry,
zmatky a neshody, pikle,
chtějí tě spoluvinníkem učinit ničemných pudů.
Moře, ó nesmírné moře!
Vidím tě oblévat zemi dokola kolem
s neměnnou mateřskou láskou, s neměnnou mateřskou péčí
k pozemské hroudě,
vidím tě ku konci světa
stejné a nepozměněné,
hrdé jak v praprvních dobách,
z tebe kdy vzrůstala země,
první kdy zjevil se živok na pevné zemi.
Plemeno lidské až zmizí
se svými zbraněmi, stroji, s uměním, s vědou a pouty,
11
země až bude jak kdysi
po prvé vynořivší se z čirého, tmavého klína
bezbřehých vodstev,
zůstaneš pořáde touže velebnou, neporobenou
volnosti říší,
vítěznou posléze nad vším od věků zrozeným tvorstvem:
triumfem svobody, míru, rovnosti, nekonečnosti!
12