Stesk jeseně.

Emanuel Lešehrad

Stesk jeseně.
V mých smutných večerech, v nichž luna zhasíná, andělské akkordy do nitra klesly mi těšící nadějí mou dušduši zmučenou, již husté závěje svou tíhou pohřbily. A v šerých pralesích lilie rozkvetly a bledé naiady na březích zpívaly, a zlatí andělé rozžali svítilny a žhavé planety se nebem rozlétly. Jen moje srdce mdlé, jak růže zmrazené se k zemi chýlilo, co duše jásala o štěstí nadzemském, jež v nebi svítilo. Má zlatá krajino! Já znám tvé bolesti a chci tě skonejšit svým zpěvem unylým, bys jednou usnula na věky pohřbena.