Vzbouření.

Emanuel Lešehrad

Vzbouření.
Ten kraj jsem proklel a nikdy nechci ho vidět, ten kraj, kde v noci hladové hyeny vyjí. V údolí lkání umírá zasypán šerem s chorými žaly v truchlivých, morových chýších. Je čas, kdy člověk poznává sílu svých vášní. A ještě srdce hlaholí ve chrámu lásky. A smutné kraje, byť stokrát kraššími byly, mne nevábí již ve svoje objetí líné... Nuž půjdu tedy s planoucím mečem v své ruce hlásati spásu duším, jež shroutily smutky, bych kázal všude, že dávno nepřišla doba, kdy třeba zoufat a klnout celému světu, že třeba doufat a hledět nalézt své štěstí a něžným květem ověnčit veřeje domu. 8