U jezera.

Emanuel Lešehrad

U jezera.
Zas nad jezerem táhnou mraky bílé a ve svůj závoj halí vody spící, kde jejich obraz podoben jsa víle na leknínovém listě dřímající se chvěje vzdechem duše milující v zářícím klíně probuzené Zory. V hře skvělých barev alej stromů plane, motýli spějí kolem v letu líném a z korun olší zlato v proudech kane, almandin blýská polozralým vínem, na cestě světlo dovádí se stínem a v páře jitra oddech lučin vane. Leknínu vůní vanou těžké dumy, jak krajinu by zaleh’ smutek tklivý, u cesty platan divné báje šumí, po větvích splývá rosy démant snivý a bzukotem včel zalétá z rtů nivy sem hudba tichá, plna mroucích tónů. Zpěv kosů v ševel rákosí se mísí, u nohou v stříbře rozráží se pěna, na stvolu svlačce vážka volně visí, pod kročeji uvlhlá tráva stená, kraj oddychuje jako sličná žena, když muž ji tiskne žhavě na svá prsa. Keř střásá v cestu stříbrné své jehly, na větvi v mlze pták si podřimuje... na západě šedivé mraky lehly; 58 roj třasořitek kolem poletuje, příjemný vánek z háje vydychuje a z úvalu sem zvoní pramen čistý. Teď ticho zde, jak usnula by tráva a všechno tvorstvo i ta vůně snivá, jen občas vánek svými křídly mává a listím stromů táhne píseň tklivá.... Slyš, jak ta hudba v duši sladce zpívá – a hruď se slastí dme – tak srdci k pláči!