ZÁBLESKY V TEMNU
Jdu ulicí města.
Domy na mne čekají jako na známého.
Ze dveří proudí lidé.
Rušno je jak v mraveništi.
Město připadá mi jak sad zvučných stromů.
Listí na nich raší, chvěje se a schne.
Krok můj tepe dláždění.
Nyní se mi zdá, jako bych kráčel
po nesčetných mrtvých.
A dosud nenarození
hledí mi vstříc
ze všeho vůkol.
Člověk je ještě temná pevnina
*
Chápu, proč pták neplove ve vodě,
proč ryba nelítá nad zemí,
proč člověk má ruce-vesla,
proč země tone v jasu,
neboť všude je moře
*
Ve vzduchu, ve vodě,
v plamenech i v hlíně
22
jsou velká tajemství.
Kdo vnikl by v smysl jejich řeči,
mohl by odpovědět
na dotaz,
odkud kam jdeme.
To je sfinga
v poušti všeho míra
*
Co je voda, která odplyne,
co je oheň, který zazáří,
co je země, která rozkvétá,
a co vzduch je, který vdechujem’?
Radost okamžiku,
jenž je odleskem věčnosti
*
Všechno je na naší zemi nedokonalé,
proto viditelné
tělesným očím,
rovněž nedokonalým,
neboť dokonalé
patří již vyšším sférám,
jsouc viditelno
jen duchu.
23
Naše země spěje za dokonalostí.
Kdyby jí dostihla,
bude neviditelná
jako dokonale vybroušená
křišťálová koule
*
Často si člověk myslí,
že neklid je v něm.
Loď, která na vlnách bouřlivých pluje,
jest klidná,
moře je neklidné jen
*
Zemřel mi bratr...
jako by zmizel se světa,
a přece zůstává zde,
protože v světě nic se neztratí,
ale již ho neuzřím,
je pro mne bájí.
Tak stále ztrácíme něco,
bytosti nebo věci,
posléze sebe,
odejdeme nazí
jak jsme se narodili,
vždyť na pout věčnem
nic nepotřebujeme,
24
poněvadž najdeme všechno
ve všem
*
Zmizí vědomí,
žárovky očí zhasnou,
srdce přestane cítit,
představy již nejsou,
člověk zemřel. Vesmír mu zmizel.
Teď jako by nebyl hvězdný prostor;
atomy neuvědomělé
nevědí kde jsou,
jen trpně čekají
na zázrak seskupení
v útvar vidoucí,
uvědomující si
nový vesmír
*
Za skutečností,
za veškerým stvořením,
v pratmě dosud nestvořeného,
nezhmotnělého
Prapříčina sní,
a své sny
promítá do nekonečna
*
25
Jak krásné, s jinými a zpívající
projít bolestnou sférou Země
do nových zrození,
ó, věčná Prasílo-bože!
znovuvykvésti
na stromě života
*
Sesují se horstva,
pevniny potopí se ke dnu moří,
zhasne jednou slunce,
nesčetné hvězdy,
jako člověka zhasne Čas –
však Vesmírný Duch bude dál ze sebe tvořit
život v nekonečnosti
26