VYMÍRAJÍCÍ HŘBITOV

VYMÍRAJÍCÍ HŘBITOV
Byl březnový den jako vějíř tuh, když na procházce se svým přítelem jsme zatoulali se jak náhodou na malostranský hřbitov v Košířích, kam mnoho let již nepohřbívají. Na sirých stezkách lpělo slizké bláto, jež zbylo po dnech tání, oblevě, a místy mezi hroby dřímal sníh, však se stromů již halasil zpěv ptačí, na chudých keřích lístky vyrážely, jak by i kostrám v jejich vězení se vesna chtěla smavě ohlásiti. Jak trudný pohled poskytoval hřbitov, ten starý hřbitov vymírající, jenž straší zde jak mrtvých oasa, již opustil čas, opustili lidé, a kolem jejíchž zamračených zdí se s hlukem řítí život v shonu svém. Zde zvrácen kříž, tam rozhlodaný pomník a matné desky lidí věhlasných se na nás tupě, slepě dívají, vše smutné, ponuré a osamělé, 46 jak jenom mrtví v hrobech mohou být, když odešli sem po životním boji o marné prchlé světské slávě snít. A přece vesna slunečná a smavá je každým rokem věrně navštěvuje, jim zdobí rovy zelení a květy, sem pošle ptáky, aby zpívali jim do věčných snů o rozkoších žití, jež nyní pro ně jsou jen pohádkou. Však jednou zmizejí i náhrobky a torsa křížů v trávě ležící, vše časem splyne v jediný jen sad, jak nehynoucí pomník přírody, v nějž promění se starý hřbitov ten, jenž v ruchu města zůstal opuštěn. 47