PIANISSIMO.

Emanuel Lešehrad

PIANISSIMO.
Mé srdce spito sladkým snem o kraji věčně modravém, jenž za světem tam leží... A touha vstává v duši mé, v mé duši teskné, bolavé! Ó, pojď, má duše, půjdeme, pohoří noci přejdeme – do krajů modrých, krajů mých v snů lilijích. – – – – Tam zámek z alabastru mám, jenž ční až do oblak, tam vládnu květům, ptákům sám, tak šťasten, tak... A lunatické princezny zde předou hedvábné své sny (ve vonných, zlatých komnatách, kde život plyne tiše v snách) z paprsků luny třpytivých, jako sníh. A spijeme se bílým snem a zapomenem na vždy zem – pojď! soumrak nastal již.... Nic nevidíš? Nic necítíš? Již sníš?...... 23