APOTHEOSA KLASŮ

APOTHEOSA KLASŮ
Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním nad krajem, jemuž požehnals, svou duši rozestru: a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zraním ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru. O klasy pracující dnem! O bratří nesčíslní ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě, a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě, o vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás květ horečný snil v samotách a v zracích oheň výší, tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás. Mír letních jiter nedělních z vln vašich dýchat cítím, let země, zvonů zachvění ve vesmír odváté, a vůni ze rtů pějících, jimž jednou k vyšším žitím zrn sladkost sílící a proměněnou podáte. A půlnoc, němá extasí, když bloudí nad zeměmi, lích vašich jiskření se do blankytů navrací, klas každý hoří hvězdami a hvězdy nadějemi a stébla paprsků jak stříbro zvoní vibrací, a všemi výšemi jak záliv moře z nedohledna [32] se vlní jedna žeň! Snů skvoucí loďstva etherná se na ní v dálce ztrácejí a v zlatém písku ze dna, pod vesly zvířeném, zář slunce hoří nádherná! O Dechu obtížený životem, jenž z líchy do lích pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí, k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích, před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati. Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh’, od světa k světu napjatý tvůj vesmír otkává, a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách při každém dechu života tě duše potkává a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni, žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně, a jako v půdě zázračné, v tvé síly žhoucím ohni, jak viděl jsi ji věčností, ti vzklíčí oddaně. [33]