Fingalova jeskyně.

Emanuel Lešehrad

Fingalova jeskyně.
Zvučí to, kvílí... A vlny lkají sšeřenou slují. Umdleně pláčí vybledlé báje modrými hlasy odkvetlých tužeb, pohřbených kdysi v propastech vírných. Lehounce slyším krápníky zvonit z klenutí sluje... Zvučí to temně... Hle, moře zvedá stříbrné vlny! Roste a topí znenáhla celou modravou sluji. Slyšíš tu píseň, tu tesknou píseň bojácně sladkou, stesk Báje, která umírá tiše v daleké zemi neznámých moří, kde leží sníh a nic nemá srdce?!... Ty bledá sestro, již v útlém věku vyhnali z domu a která záhy v třeskutém mrazu poznala bídu, slyš, temné moře, jež tesknou nocí žalostně sténá chorobnou něhou po tobě, zlatá Princezno moje, v jeskyni modré, kam padá dlouze čarovný měsíc. Vidím tě v dálce, zdrásány tvoje bělounké ruce, fantome lásky, melancholická milenko noci. – Oh, kdybych mohl provázet tebe trnitou cestou a krví svojí napojit tvoje vypráhlá ústa, smutné mé srdce zachvělo by se nejvyšším blahem. – 38 Zvučí to, kvílí... Hle, moře zvedá stříbrné vlny! Pozvolna topí celou tu šerou, kvílící sluji. Slyšíš ten nápěv, plačící teskně modravou nocí?...