Fantasie.
Já mnoho přemýšlel. Znám tváře oběžnic.
Znám slunce koloběh. A s Nocí rozprávímrozprávím.
Můj šedý praotec má na dně Vesuvu,
uprostřed plamenů, trůn z lebek milenců.
Je smutným vladařem podzemních území,
a Charon vousatý je jeho služebník.
Mé hrabství dědičné? Já věčně toulám se
po žírné Asii a tmavé Africe,
bych našel silnici k zlatému údolí.
Jsem Bůh či příšera? Já sám jsem v pochybách.
Můj život nešťastný, žel, nebyl životem;
já choval v mladosti své jiné naděje,
však lidé žárliví mi kdysi ukradli
mé všechno bohatství, jež dlouho skrýval jsem
ve starém pralese. Ti mrzcí bídáci!
Však přece ledacos mi z toho zůstalo.
Mám na svém malíčku dva zlaté prsteny
a když chci, proměním se v orla, žraloka.
Mé srdce naslouchá divokým vichřicím,
mé ruce trhají měsíce z oblaků;
když někdy zatoužím, v mžik sobě rozevru
jak velký zápisník svědomí člověka.
Mám žhavé bolesti jak průjezd předpeklí,
ty dal mi praotec můj kdysi na cestu.
Smrt je má rodička. Ji něžně miluji.
Mé trudné myšlénky jsou černí havrani.
Znám krásy přírody. Na zlatém ostrovu
mám svoje paláce. Vrtíte hlavami?
Nuž tedy vsedněte do mojich korábů,
a já vás dovezu průlivem illusí
do mojí zátoky. Ví Bůh, tam najdete
44
stříbrné zahrady a rudé vinice
jak k hodům stvořené. Dám vám své komoně,
bych viděl jedenkrát, jak lidi shazují.
Vím, štěstím puknete! Však přejete-li si
mou říši prohlédnout, vkročte na palubu;
je vítr příznivý a slunce pozlatí
mé vlasy stříbrné. Nechcete věřiti?
Jsem bytost podivná a lidem hádankou.
Mně jistě závidí mé bílé království
a dát by chtěli mi své pytle bramborů.
Já ale uprchnu. Mám cesty spletité
a dýku broušenou a paže železné,
kdybyste zkusili mne zrádně přepadnout.
Jen tady zůstaňte, vy lidé ubozí!
Vy dávno za živa už v hrobě ležíte;
a moje pralesy přec nejsou stvořeny,
by člověk s ušima, jež hodny mamuta,
v mých hvozdech naslouchal. Já lidi zamítám;
v mé říši bytují zelení obrové.
Vám třeba velbloudů. Až domů přijedu,
mně přijdou v ústrety a budou naslouchat
pohádkám o světě a snášet pokrmy
ze země slunečné. Jak mne zde vidíte,
tak zítra vyjedu ve zlatém povoze
k vyhaslým měsícům; rozevru ramena
a nechám kmitati svým rouchem královským
zářící komety. Mé srdce rozevře
své brány nebeské, jež jednou našel jsem
na pouti životem: a zlatí anděleandělé
po stupních sestoupí ku mému povozu
a oře vypřáhnou. A na mé kadeře
nalejí voňavky a tělo ponoří
45
do studně hyacint. Vy tedy žasnete?
Já cítím úsměvy, jak vztekle škubají
kol vašich tesáků. Však vaše pohledy
mi pranic neškodí. Mám pancéř z železa,
jenž láme oštěpy a zlatou košili, posetou rubíny.
Já klnu člověku! Váš zápach smrtelný
mé líce vybarvil a ranil do duše,
já spěšně odpluji neb moh’ bych zemříti!
Vy máte krajiny, kde koukol rozkvétá
a ženy vychrtlé, jež špínu milují;
to živé mrtvoly, jež rodí šakaly,
ne ženy královské, jež rodí lilije.
Teď půjdu! Nechte mne. Mám vítr příznivý
a slunce vyplulo nad mraky východu.
Zůstaňte na zemi, kde vám to přísluší.
Já zvednu kotvice a plachty rozestru,
bych vyplul po větru, jenž věje k východu,
pln vůně vstavačů a zlatých paprsků.
46