Má lilie.

Emanuel Lešehrad

Má lilie.
V zelených hájích krásných údolí, za zvuků písní pláčem stlumených, za zvuků lásky, tichých mandolin, jsi vyrostla a tvoje panenství se v slunci rozvilo. 49 Markéto, sladká dcero Severu, tvé zlaté vlasy s modrou jehlicí a tvoje ruce s prsty útlými, jež nepohnutě leží na ňadrech, jsou splavem žalů mých. Můj květe hříchu, juž tě utrhli? A pak ti vpletli do tvých kadeří lilie, růže, květy slezové, by zakryli tvou bolest odchodu nějakou omluvou. A léta jdou... Na chudém hřbitově je plno ptáků, láskou pějících. Ať radují se jenom z života a poletují kolem cypryší pod nimiž tiše spíš. Oh, naslouchej jim ve svém úkrytu. Viď, je to zas, jak kdysi bývalo. Z daleka nesou vánky voňavky. Jen zvedni se v své rakvi – uslyšíš na blízku srdce bít!