Odpoledne v srpnu.
Ich ruhe still im hohen, grünen Gras.
Allmers.
Je tiché odpůldne. Sním. Půjdu údolím
do hvozdů dumavých po hrázi rybníka.
Zelené pentlice si vpletu do vlasů
a krásnou nadějí si kabát ozdobím.
Zářivá obloha se směje na luka.
Na trsu růžovém poupata pukají
a vzduch je prohřátý a plný motýlů,
již ssají zdlouhavě
med z číší kopretin.
Ta chvíle nejdražší je v lidském životě,
neb její polibky ty věčně trvají,
a její pohledy do duše zraňují.
Sekáči zpívají u splavu rybníka...
88
Je štěstí v přírodě a v duši člověka.
Pod mostem hrají si dvě bílá děvčátka.
A slunce zářivé se houpá na vlnách
a voda odtéká mdle, líně, ospale.
Chci takto dumati na břehu řečiště,
pít slunce třpytivé a zpěvy dýchati.
Oh, kterak nádherné je dát se nadchnouti!
Modř nebes rozpjata je nad mou bytostí:
Jsem bodrý pastevec,
jenž hlídá ovečky,
na znak se položiv a patře do slunce.
Jsem štěstím naplněn.
Však mluvit nemohu.
Jsem zcela rozptýlen jak záře sluneční,
jak tikot skřivánků, již mizí v oblacích.
Oh, jak jsem rozechvěn vším, vzduchem, nivami,
a září nebeskou a vůní alejí,
kde dívky kráčejí, v svých rukou kytice,
které jsou určeny pro šťastné milence.