Siesta.

Emanuel Lešehrad

Siesta.
Tady je rozkošné ticho... A paprsky slunce třpytí se v duhových reflexech větvemi stromů... Švitorní drozdové zpívají v zeleném křoví a šalvěj a máta vonějí zlaceným vzduchem. Tady je velebné ticho.. Jen hovorný potok jak stříbrná stuha vine se vysokým mechem... 89 Ležím a naslouchám v myšlénkách ševelu stromů zíraje do nebe, které se nade mnou leskne: Ty zlatá přírodo, zlatá! Ó, naplň mé srdce velkými zázraky svými a bohatstvím květů, abych tě miloval jako se milují ženy. Jako se zbožňují nejdražší bytosti světa, abych tě pochopil v celé tvé mohutné kráse! Chci zpívat tvé písně, jež bloudí větvemi lesa, požáry slunce, když kloní se za modré hory, chci žehnat tvým darům, které mi dáváš svou dlaní svěcenou tisíckrát zlatými paprsky slunce... Milenko duše mé!... Dovol ať v hodině smrti splyneme sloučeni na věky v polibku lásky.