MŮJ SMUTEK

Emanuel Lešehrad

MŮJ SMUTEK
Smutek svůj zřel jsem v polární noci. Na bludné kře plul divokým proudem. Ponuře němě – jako zlý přízrak. Na břehu snila sněhová chata. Opodál v ledu vzpomínky vraku. Zmámené kry se srážely s třeskem. Smutek jak socha žulová stojí. Naslouchá chmurně osudným ranám – Nyní vzkřik’!..vzkřik’!... Proud jen valí se cestou..cestou... 70