Zastřený obraz

Zastřený obraz
Mám rád svou rodnou zemi, z níž jako strom jsem vyrost a jíž jsem vděčen za milost ducha i za svůj plodný život, jenž chce být sdílnou písní a květem v sluneční záři. Proč jako stesk šplounají tvé vlny, přátelská řeko, kdo zarmoutil tě, háji na svahu k cestě, kam odlétl tvůj rozmar, spanilá vísko? Má mysl slyší, jak volají pole a lesiny, hory po rozptýlených svých dětech, jak povídají o tom, co je domov, kde rodné místo kvete vzpomínkami a známé písně podřimují v skalách. 38 Vím, že se jaře zas vzchopíš, můj kraji, že budeš bodrým junákem s perem za hor čapkou, že opět budeme spolu hovořit spokojeně o žírných lánech, které kypřili naši předci, o dávných hradech, které pamatují Žižku, o širém rozhledu s vrcholu Řípu, s nějž zrak se hrouzí do minulosti, z níž tryskala naše síla, leč i výstraha před nesvorností. Jsem věrným tvým synem, má vlasti, byť léta jsem prodléval v dáli, to proto, bych získal zkušenost v světě a lépe ti mohl sloužit a prospět. Dnes vím, že se opásat musím jen trpělivostí a prací, bych oddaně pomáhal tobě v tvých starostech, kolísavosti, že musím raditi, léčit a křisiti naději, víru v tak mnohých srdcích a duších, jež potkám obtížnou cestou k lepšímu zítřku. 39