Svatovítský dóm v noci

Svatovítský dóm v noci
Na šerém nádvoří zamyšlen stanu, přede mnou tyčí se chrámová stavba. Temnota prší na chmurný pomník, vůkol se rozlévá jako proud řeky, připadám si jak mravenec ve tmě po boku nějaké postavy obří, která má osobitý svůj život, tajemný jako prastará pověst. Bojím se pohlédnout vzhůru, myslím, že pojme mne závrať, skácím se v bezednou propast, neviditelnou a blízkou, neb že se zřítí obří ta stavba, pohřbí mne v necitných troskách, rozdrtí mne jak dřevěnou hračku. Cítím, že věže rostou až k nebi, hvězdy se dívají do slepých oken, za nimiž oltáře čekají na bohoslužbu, 50 zvony spí a spřádají snění o velkém svátku, kdy hlaholy jejich rozlétnou se jak zpěvaví ptáci po širé Praze... Přece však v noci vše nespí, přece vsak kdosi bdí ještě. Skryty tam hroby knížat a králů, kteří prý procitnou za noční doby, aby se slavnostně účastnit mohli půlnoční mše, již vždy slouží národní světec. Cítím teď jakby vodopád noci valil se přes dóm jak přes skalní balvan, měsíční třpyty se lesknou na vížkách, fiálách, římsách, které se ztratily v přílivu černém, jenž se neslyšně řine, rozplývá, ztrácí, aby proud nový za ním se řítil z vesmírné tůně. Orloj, slyš, na věži odbíjí dvanáct. Jako by kdosi s věže shazoval koule na pusté nádvoří chrámu. Je to jak střelba ukrytých příšer, zní to jak hrana zapadlých dějů, je to jak kroky osudu, času... 51 Ticho zas jako před rozedněním nebo jak před jakýms kouzelným zjevem. V kterém století žiji? Jaké to tajemství prožívám právě? Pojednou cítím to v nitru: Ohromný dóm je živoucí bytost, Národní mytus. Vyvrcholení nábožné duše českého lidu, duchovní velikosti a krásy, kterou čas vroucně sem snášel po drahné věky. V posvátném úděsu vidím titána zkamenělého na vrchu nad spící Prahou, střeží zde báječný poklad ukrytý v zemi, v prsou má víry zářící oltář, v hrdle má zvony vznešených písní, paže má vztyčené bděle v samotě nesmírné noci. 52