Mé vlasti

Mé vlasti
Jak jsem ti vděčen, má vlasti! Dalas mi hrdost svých krajů, bohatých na lesy, řeky, dalas mi prameny vůní pasek a úrodných polí, dalas mi písně svých dětí, které mne okouzlovaly, dalas mi touhu a sílu kráčeti ve stopách předků. Jak jsem ti vděčen, má vlasti! S věnem tvých mateřských darů do světa v zápas jsem vyšel, poznal jsem ohromná města, viděl jsem moře a hory, ledovci pokryty byly, oblohy dotýkaly se, prošel jsem zkouškami vášní, přežil jsem otřesy mocné, které mne překvapovaly na pouti světem, nikde jsem nenašel klidu, nikde jsem domova neměl, po tobě toužil jsem vždycky. Jak jsem ti vděčen, má vlasti! 57 Protože věrná tvá láska nade mnou, synem tvým, bděla, protože žilas v mém nitru plamenem nezhasitelným, protože v slokách mých pěla ozvěna luhů tvých, lesů, které mne vychovaly kdys, které mi peruti daly... Jak jsem ti vděčen, má vlasti! Šťasten jsem, že jsem tě našel, drahá má matko, kterás mi vypravovala pověsti o slavných předcích, kterás mi dopisy psala, dojemné, potěšující, když jsem dlel za mořem, někdy na tebe vzpomínal jenom, psaní, jež na srdci nosím: Vrať se již brzo, můj hochu, na stráni mateřídouška, pomněnky kvetou, tolik přec u nás je ptáků, motýlů krásných, takových, jaké jsi rád měl, které, věř, možná nikde snad nenajdeš v světě... Jak jsem ti vděčen, má vlasti! Na mezi polí tvých ležím, prohříván milostí slunce, v zrcadle řek tvých se shlížím, s hor tvých se dívám, v městech a vesnicích všude četné zřím pomníky tvoje, ve všem tě vidím a slyším, ve všem se shledávám s tebou, laskavou ruku tvou cítím, okřívám polibky tvými, oddaně schyluji hlavu do tvého klína, milená rodičko moje! Jak jsem ti vděčen, má vlasti! 58