NÁPOJ VOLNOSTI
PRINCIPOVI
Lidstvo!
Širý jak obloha hvězdná, volný jak bouře
vlní se nad tebou vzletně volnosti prapor
dosavad nezřený tebou, zřejmý však budoucím věkům.
Pod oním praporem spějí obrovské davy,
zpívají marsejéz sloky, pronikavější než kdysi,
za kterých ne jeden národ, nýbrž vše národy země
v bratrství, volnosti, míru
řadí se v nezdolné pluky
v příboji lidského moře
vroucího tisíciletí.
Hodina spásy kdys přijde, určena vesmírnou sudbou,
volnosti zákon se zjeví všem, kteří neuvěřili;
v podobě nového Krista,
nového evangelia.
Půda je zmrvena těly proroků, předbojovníků,
kteří již v tušení vyšším káceli omyly věků,
předčasně narodili se,
sklizně však nedočkali se,
úděl všech proroků měli, odměnu předbojovníků,
kterých dav nepochopuje, zatemněn přítomna bídou,
která mu rozumět brání,
88
jeden že za všechny bratry
život svůj na oltář klade.
Jeden rek za všechny bratry!
Úrodná, prostinká věta, z které se budoucnost rodí.
Slova, jež potěší sklizní teprve v pozdější době,
v přítomnu zastřená mlhou.
Sopečná půda je země.
V nitru jí oheň se valí.
Sopečná půda je člověk.
V nitru má oheň a lávu;
nezapře země, své matky,
stejně jak ona chce volnost.
Spoután jsa, bouří a boří,
aby si volnosti dobyl.
Z prabuňky zrodil se člověk.
Prabratr nerostů, rostlin.
Hmota mu v kolébku věnem dala svět širý a plodný;
tušení, že všem zde patří.
Prasvěta první to slovo nezhaslo v člověka duchu,
stále mu připomínajíc, všichni že rovni jsou sobě,
nikdo ni větší, ni menší, kdokoli člověkem zrozen.
Z jediné pralátky vznikl
všechen svět, veškeré tvorstvo,
89
v jediné ohnisko cílí
vše, co je stvořeno tady.
Bratři, mí současní bratři,
zdá se mi krev vaše vřelá,
zpod lisu věčna jež stéká
do kádě úrodné země, aby v ní kvasila bouřně,
nečistou pěnu že metá, úporně pracuje, žhaví,
aby se změnila jednou
ve vzácné perlivé víno, jehož by člověk se napil.
Slavnostní výsostná chvíle!
Všechno až lidstvo se spojí
v nábožný řetěz
souzvuku, bratrství, lásky:
tenkráte v smrtelné křeči poroby poslední oběť
zachytí blankytný pohár, který jí před skonem hodí
radostně zářivý vesmír,
nabere rudého vína
po věky lisovaného,
nabere vykvašeného vzácného, ryzího moku.
V posledním vzepětí ještě ochutná opojný nápoj,
podá jej nejbližším bratrům, ti zase nejbližším bratrům –
kolovat bude tak pohár, Vesmíru blankytný pohár,
dokola tančící země..země...
Tehdy pak zapějí ústa celého zmládlého světa
volnosti hymnu.
90