TAJEMSTVÍ BOLESTI.

Otokar Březina

TAJEMSTVÍ BOLESTI.
Tvůj vichr z žhavých hor, jenž prvních jiter táh’, mým rodem od věků hnal prachu zdvihlý sloup. V dech dávných splálenišťspálenišť mne halil v myšlénkách, a mrtvých mlčení mi složil v duše hloub. On určil dráhu mou, mých tužeb let a směr, a chvěním černých vln mi světlo nítil tmou. V střed žhavých pavučin, jichž každý poloměr je k hvězdám napjatý, uvěznil vůli mou. Tajemství bolesti! Výkřiky soumraků! Škubnutí Blížení po vláknech etherných! Potkání ohnivá mystických oblaků, jež svítí pohledům do dálek nádherných! Stem blesků slyšel jsem váš reflex v duši hrát, na křídlech úzkosti let smrti chvěl se v něm, zpěv žití budoucích, zor příštích vonný pád, šum lesů tajemství, jenž šeptá vesmírem. V tvých zářích zsinalých mi v tanci vůní vstal svět žhavý radosti na březích ztracených, kde lože růžová sen lásce uchystal s požárem svatebním ve zracích vznícených. A preludiemi tvých varhan slyšel jsem klam písně rozkoše, jak z hlubin žití vřel: Sen svůj jsem maloval na černém plátně tvém a na tvých kamenech jsem jeho barvy třel. Tak kráčím cestou let, tvých větrů jásá smích, hořkostí ukrytou jím dýchá každý květ. Do dálek zanáší mi výkřik přátel mých a z mlhy odváté mi zdvihá druhý svět. 16 Den před mým zrakem tlí a taví věcí tvar a roste, příšerný, v dým nezrozených dob; a v horkém dechu tvém mé krve kypí var, smrtelně zadýchán do černé páry mdlob. Mé chvíle třesou se, jak prachu smolný kmit kol struny vířící, jež tvojí písní lká. Na stavě neznámém mých zhaslých září svit tvá ruka v příští šat mé duše, černý, tká. Přes ohně západů, jak uhlí plamenné, jež v zracích odráží žár svatých šílenství, pochmurných myšlenek mých stádo zmatené tvým bičem žene Pán na pastvy tajemství. 17

Básně v knize Svítání na západě: