ZRCADLO.

Emanuel Lešehrad

ZRCADLO.
Ticho vládlo v síni. Přemítaje stál jsem před zrcadlem, jež obráželo ve své ploše můj obličej. A zkoumavě zíral jsem na ty skroucené, svrasklé rysy; ten vážný výraz, jenž snil o díle lásky. A teskně vzpomínal můj duch na bledého hocha; který zde kdysi stál; který se nyní změnil v klidného starce. Šero zvlnilo vzduch. Tu sklonil jsem hlavu na hubená prsa, v hlubokém smutku. 27 A tiše, zcela tiše, sklonila se ke mně hlava bledého hocha, políbila mne na čelo a zašeptala: „Otče, dosud není vše ztraceno...“ 28