MILOST
[39]
Před mou dílnou bdí dva topoly,
Adam a Eva,
střeží mé pozemské jsoucno jako dva obři
od nepamětna,
hlídají průplav ke mně,
ochraňují mne před démony,
kteří chtěli by hatit mou práci.
Má dílna:
vlaštovčí hnízdo je větší než ona,
je to okénko do všeho míra,
možná jen bdělé oko,
jež je uchváceno zázraky kosmu,
jsou to jen ústa
oslavující boží moudrost,
jež uzrává ve všem stvoření,
je to jen srdce
buzené rytmem věčného žití.
Ó moji bratří a sestry,
kteří vůkol mne kroužíte jako hvězdy,
jako já kroužím kolem vás,
to nehledím já,
to necítím já,
to nezpívám já,
jste to vy, již díváte se, cítíte, pějete,
tak je všechno na zemi společné,
doplňující se a vzájemné,
41
že kdybyste nebyli,
nehovořila by ani má lyra,
neboť vy jste struny, jež rozehrávám,
vámi se obrozuji,
vámi se promítám
v horoucí zpěv.
*
Planu.
Ve světle neviditelného slunce.
Větry z neznáma laskají mi čelo.
Kvetoucí tvary zrcadlí se v mých očích.
Cítím se blízko tak zemi,
rodově spřízněn se všemi lidmi,
přátelský se všemi tvory,
jak bych byl milencem světa,
tančící hvězdy,
která mi učarovala
skrytou svou krásou.
*
Jaké nádhery mluví ke mně?
Myšlenka tvůrčí plove na temném moři,
pevnina roste z hlubin:
Svět.
Atom věčného mytu.
Jeden tón vesmírné harfy,
jenž rozezvučel se na čas,
42
jako v nejmenší ulitě
valný oceán hřímá.
Světe!
Na tvých vlnách jsem procitl,
u tvého břehu jsem přistál.
Nalezl jsem tvůj nápěv.
Pil jsem tvé víno,
jedl tvůj chléb
a dýchal tvůj vzduch,
ó, jaká to pro mne milost,
učinil jsi mne účastníkem svých dějin,
dal jsi mi bratry a sestry,
oči a ústa a srdce,
za to jsem nejvíce vděčen,
neboť pouhým jen mozkem
snad nikdy nepochopil bych
tvé síly, moudrosti, pravdy.
Jsem hranol chvíle,
ratolest hozená proudu,
jiskra, již vykřesal osud z oblásků cesty,
hlas, jenž vyvěrá z žírné hroudy,
však o tom co žiji
chci mluvit a zpívat,
žel, nemohu vyjádřit všechno,
tak je to ohromné,
strašlivě krásné.
43
Poznal jsem matky,
byly vznešené jako křesťanské chrámy,
viděl jsem dělníky,
byli vytrvalí a pevní jako přístavní hráze,
zkoumal jsem učence,
byli pilní a hrdinní jako světlárna ve tmě,
potkal jsem umělce,
byli mocní a štědří jako kouzelník jaro.
Je milovat učil jsem se,
učil se milovat všechno,
neb láskou jsem pochopil leccos,
co bez ní by zůstalo temné.
Tak zažil jsem, protrpěl mnohé,
pronik’ jsem tunelem pochyb,
našel jsem u lidí domov,
stal jsem se domovem lidí,
teď karmě své žehnám,
která mne na vlnách světa
přenesla přes hloubky, výšky,
až stal jsem se prostým pěvcem
jako pták na větvi keře
neb srdce ve zvonu věže.
Ó světe,
na tvých hlubinách kolébají se květy,
rybáři hrouží do nich slídivé sítě.
Orkány vzrušují tě,
44
vlny hlodají břehy,
pohlcují lodi a plavce,
zuříš jak leviatan,
a přec je v tvých propastech klid,
vždyť spí tam praděje země,
přítomné i příští
tajemství naší hvězdy.
Daedale, tvá letadla křižují blankyt,
Edisone, tvé žárovky svítí celému světu,
Stephensone, tvé lokomotivy snoubí státy,
Marconi, tvé jiskry řeční od pólu k pólu,
Buonarotti, z tvých skulptur zmnožený život dýchá,
Beethovene, tvá symfonie otvírá pohledy k hvězdám,
Březino, hymnus tvé lyry o duchu sbratření pěje.
A přece:
jak stejně krásný je motýl,
jenž vzlétá s koberce květin,
jak blahé jsou vlasy slunce, jež hladí tvé tělo,
jak hbité jsou vlny řeky, spějící k líbánkám s mořem,
jak zbožně zní rolníka řeč, když s polem mluví,
jak velebně klidné jsou skály, jež vytesal pravěk,
jak úchvatná je bouřka, když na oři větrném jede,
i jepice, žijící den, je vesmíru závratná báseň.
45
Prožívám zářivý čas.
Mně skvělý úděl byl určen.
Jsem svědkem života hvězdy:
Příchod a odchod.
Věčný kruh.
Co vidím, je stálý přerod,
rození nového dne,
vždy bližšího spásnému cíli.
Různé proudy dosud národy dělí,
každý chce plouti jiným směrem,
však jednou se musejí setkat,
přes kruté omyly válek,
neb až se naučí posléz abecedě lidství,
uvědomí si, jak jsou osamělí
bez křídel lásky.
Ó světe,
jak ještě mladě se zelenají tvé sady,
ó světe,
jak je ještě dětsky nezkušený tvůj zpěv
[46]
POZNÁMKA
Těm, jimž se zdálo, že v mých posledních symfoniích našli vliv snad Whitmanův či Březinův, připomínám, že kosmická poesie jest od nepamětna. Obdobně jako já i zmínění básníci čerpali z věd a filosofie svoje inspirace, jež promítali do přítomnosti. Ostatně slovem, formou i realisací vývojově jdu jinou cestou a k jinému cíli
[47]
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA Z LEŠEHRADU
SVAZEK X
Symfonie volnosti
PŘÍSTAV
vznikla v l. 1935–1936
a byla přiřaděna
k soubornému vydání
Vytiskla
knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele
Aloise Srdce
v Praze
1936
E: jf; 2004
[49]