ŽENĚ

ŽENĚ
Po lásce toužím jak poutník, mučený smrtelnou žízní. Milovat chtěl bych svět celý jako své nejdražší dítě, přál bych si rozdat své srdce jako se dává chléb lačným, aby se nasytil každý s širého stolu mých prsou. Nezkrotná žízeň mne pálí, abych byl svatyní jiným, sám, vřídlo všelidské lásky, poznat chci chléb můj jak chutná, který všem rozdávám štědře, sousta si nenechávaje. Přijdeš-li ke mně, ó, ženo, k níž jsem se uchýlil v strasti, prchal zas v pochybách klamných, proklínal svaté tvé jméno, posléz se navracel zase, podoben tuláku mdlému, který si na domov vzpomněl po letech, zkrušený bídou? Zářivý výraze lásky, který svět vykouzlil lidstvu, v kterém se soustředí všechna vesmíru vševládná síla, plodnost a krása a volnost, vznešená trojice světská, po tobě bezměrně žízním, po tobě stůně má hlava, jako květ stolisté růže po vroucném polibku slunce. Vzývám tě s úsměvem na rtech, vzývám tě, želaná ženo, navrať mi za žhavou lásku, kterou jsem zahořel k lidstvu, málo jen nazpět, jen tolik, by kdys, až rozdám se zcela, až zbyde z božského ohně skrovný jen plamének ještě 9 ve štědrých, soucitných prsou, ode všech opuštěn možná, mohl tvá útěšná ústa zulíbat v předsmrtné chvíli, ještě jen vteřinu vzhořet bývalou závratnou láskou, s paprskem vděčnosti v očích, které tě zrcadlit budou, aby tvůj laskavý obraz přenesly v budoucí život! 10