ROZJÍMÁNÍ

ROZJÍMÁNÍ
V osmatřiceti letech zkoumavě přehlížím s výše moudrosti, čerpané žitím, řady svých odešlých dnů očima zralého vůdce, srovnávám prohry a výhry, měřím směr cesty, jíž šel jsem za světlým vytčeným cílem; posléze uznávám vděčně, žití že za oběť stálo, za trochu prolité krve. Dívám se do šeré dálky, do dálky budoucích dějů, roztínám mečem své vůle oponu zaclánějící jeviště příští; duchem svým měřím směr cesty, zkouším svou odvahu, sílu, shledávám, touha že znova po novém zápolu plane! Zrakem se v přítomnost vracím, přehlížím zmatky své doby, života dravými proudy loďku svou srdnatě řídím, 38 vírům a úskalím čele vítězným rozmachem paží. Vidím své bronzové tváře, do kterých skutečna bouře vyryly osudné runy, vidím svá semknutá ústa Múzami líbaná vroucně, aby v mém zapěly nitru stříbrné citové housle, vidím své prokvetlé vlasy, na které starosti letmo předčasně navály sněhu; pod sněhem oheň však hárá, spící mé srdce jest sopkou, která se vyděsí ze sna v otřesů chvíli. Nesmírná láska mne plní, rozžehá svítilny očí, pod jejichž blaženou září rozkvetou srdce jak květy, z úst mých se rozlétnou slova, podobná zpěvavým ptákům, jaro již zvěstují zemi, za hudby vroucného srdce bratrsky spojí se ruce národů světa, 39 které jak orlími křídly objati chtěl bych svým duchem, abych se hodným stal tebe, zrozenče Nového Věku! *
U dveří pokoje svého něžnou zřím postavu dívčí: v ruce své květinku drží, chudobku vykvetlou z jara u cesty v trávě (chodci ji přišlápnou krutě do prachu v chůzi), chce mně ji nabídnout skromně, blahopřát také – beze slov čeká..čeká... Pohlížím do jejích očí, zrcadel blankytně modrých, vidím v nich zdrobněle palmu šumící ve výši listy v jiskřivé koupeli slunce; u pně, tam dole, se krčí oddaný břečtan, spíná své úponky zbožně k vrcholku stromu, naslouchá modlitbě díků celému světu! 40