HVĚZDNÝ TULÁK

HVĚZDNÝ TULÁK
Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? Vesmírný poutník, bloudící vírem hvězdnatých světů, opojen zvuky všesvětné hudby, oslněn září vespolné lásky, nemám než berlu, družku své pouti za světlým cílem..cílem... Na hroudě zemské, plující vratce vesmírným mořem, čekáš a hledíš žíznivě vzhůru v závratný prostor, zdali bys zhlédla zavlát můj blankytný plášť? Rozkošná ženo, květino pozemských luhů, vzbujelá u cesty kdesi, kterou hřmí nezkrotný život, s hladovou touhou, vyžít chceš písničku země, kterou ti příroda vdechla do útlých prsou, přeješ si uloupit světu 46 polibek štěstí, v milostném vánku se kloníš zářnému slunci, hladova paprsku lásky? Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? Hledím v tvé poutavé oči, studánky živoucí vody, ze kterých poutníci pili, kol tebe jdoucí, tknu se rtů, na kterých kvetly úsměvy smavého mládí, které jak motýli pestří odlétly s létem, hladím běl těla, jež v oběť zápalnou kladla’s na oltář zvědavých smyslů: Víš-li, kdo já jsem? Myslíš, že někdy mne poznáš? Všechno, co vidíš, je obal, ostatky zemského žití, z kterého kdysi jsem vyšel na cestu k hvězdám, vesmíru tajem, podoba, která se druží k ostatním lidem; podstata bytosti mé však zcela je jiná, nežli co vidíš z podoby vnější. 47 Oči mé plameny žírné, které, co v dosah jim přijde sežehnou zcela, mluva má vichřice bouřná, která vše láme a hroutí, co v jejím dosahu stojí, ruka má tvůrčí je nástroj, hmotu jenž přetváří stále ke slávě ducha. Myslíš, že souzeno je mi nalézti u krbu teplo, chodci, jenž plamen je stálý, myslíš, že odpočinouti budu snad jedenkrát moci u nohou dívčích, zapomenouti navždy na čárné toulání živly v prostorách věčna? Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? 48