ZAVRAŽDĚNÁ LÁSKA

ZAVRAŽDĚNÁ LÁSKA
Dneska jsem pohřbil svou lásku, skonavší se slovy díků, s pohledem rozbolestněným rozchodem se mnou, naposled zlíbal jsem ruce, které mne laskaly něžně, do vlasů vpletl jí růži, děl, „drahá, sbohem“. Uložil jsem ji do rakve věrného srdce, aby tam odpočívala v míru a vzpomínkách blaha. Abych k ní myšlenkou mohl přijíti tiše za zlatých večerů jarních, říci jí upřímné díky za vše, čím oblažovala pustý můj život. Abych ji odprosit mohl za časté křivdy a trudy, kterými zraňoval jsem ji za její úmysly dobré, za její pohledy, slova, 51 za vlídné polibky, vášeň, které mi obětovala jak kněžka dávné již církve přísnému božstvu. Zesnulá, snící má lásko, mrtvá pro tento život, který nebyl nám přízniv, abychom splynouti mohli v úrodnou písničku štěstí, jež by se rozhlaholila k oblakům nad zemskou hroudou jako zpěv skřivanův z jara, věřím, pevně v to věřím, že kdesi na jiné hvězdě neb v jiném útvaru žití opět se shledáme spolu, jasnější, připravenější pro sebe, poslání svoje na pouti hmotou, v slavnostní svatební síni u stolu Lásky. Věčný je život, věčný! 52