SLEPÝ HUDEC

SLEPÝ HUDEC
Stříbrná struno, napiatá na houslích srdce, zladěná pozemskou sudbou v stupnici touhy, tušilas vroucnou mou ruku, která se chvěje, aby tě vzbudila ze sna? Jaké sny, bolesti, slasti dřímají v útlé tvé rakvi, očekávajíce chvíle, v které by volně se vznesly v sluneční luhy, podobny zpěvnému sboru nebeských ptáků? *
Spatřuji před zrakem ducha všesměrnou hudební místnost: jeviště širý je blankyt, diváci jasní jsou hvězdy plnící prostor – slavnostně oděné zjevy – které jdou naslouchat hudbě duchových nadsvětných houslí slepého hudce..hudce... V paprscích Jitřenky stojím vznešeně klidný, vlasy mé – oblaka bouřná – věnčí mi vysoké čelo, ledovec Gaurisankaru, 53 nadšením duchové krásy vzrušená ruka pozvedá světelné housle, pravěký nástroj, na jehož stříbrné struně nadšeným smyčcem všelidské, vesmírné lásky chystám se hráti. *
Vteřiny proudí jak věky..věky... Čekám, kdy hudební soubor zaslechnu vzkřiknout v obraznost snící..snící... Pojednou, jako když živly procitnou v propastech bez dna k divému reji, hudba hvězd počíná zníti, úžasná hudba! ve které hvězdy se rodí, slunce v ní hasnou, světů sbor tančí..tančí... Zvuky mne strhují s sebou: Počínám hráti! Stříbrná struna se vzbouzí pod žhavým smyčcem, vodopád jiskřících zvuků řine se věčnem, od hvězdy ke hvězdě tryská, šumí a blýská, jímá je žasem. Výská v nich stvoření Všeho z praslova zdroje, 54 v kterém i svět dřímal kdysi v představě boha, touží v nich odvěký zákon přerodu hmoty, kterou duch protéká svěže, jako když kvetoucím sadem potůček zurčí, roste z nich zjevení lásky, která zem’ objímá vroucně společným losem. Jasněji, slavněji jásá stříbrná struna, plesá jak vodotrysk pyšný životní mízy, pěje mou svatební píseň s ohněm a vodou, hlásá mou naději v země obrodnou sílu, o mrtvých zpívá, již znova v živoucích vstávají z mrtvých, o věčném návratu pěje, o matce blažené, která děcko své kojí..kojí... Nebeské zvroucnění houslí prochvívá stříbrnou strunu. Radostí pláče..pláče... *
Skončena závratná píseň. Hudba hvězd dojetím tichne. V nadšeném, velebném vzruchu stojím a planoucí housle tisknu si k hrudi: 55 v stříbrnou strunu jsem promít’ vnitřní svůj život, souzvuku kouzlo. Obrovská koncertní místnost pochvalou hřímá; slavnostně plající hvězdy vzdávají poctu slepému hudci. K jevišti vážně se blíží plamenné Slunce, v éterné náruči hýčká květinu zářnou, rozkvetlou Zemi, blouznivci lásky ji klade oddaně k nohám: nebeský dárek. *
V kvetoucí zahradě světa okouzlen těkám, v jedné své ruce mám spící duchové housle, na nichž se stříbrná struna usmívá ve snu v předtuše slavnostní chvíle vesmírné hudby, ve druhé ruce mám prostou hrstku jen hlíny, odznak to pozemské krásy pomíjejícné, které se dotýkám ústy v nadšení zbožném, jako se k matčiným prsům přimyká děcko v pocitu přítulné lásky, vděčnosti k hmotě. 56