JÁ

JÁ
V mé tváři zjasněné jak slunná tvářnost moře, jak v klidném zrcadle zem’ s nebem líbají se. Hle! za mnou, přede mnou, ó všude! vroucné paže! – Chtěl bych dát slunci zář a vůně vlévat květům, ó, chtěl bych z očí svých dštít zjitra rosu k zemi. Jsem výslednicí žen, též výslednicí mužů, a lásku bratrskou všech lidí v nitro lokám jak květný kalich světlo. Svou cestu věčností jsem proklestil si prací, jsem krůpěj v proudu těch, již přicházejí, zajdou, jsem zpěvák svobodný, jenž blažen pomyšlením, že jeho žhoucí zpěv kdes v srdcích dohlaholí. Já soudit nemohu, jen pozorovat mohu, vším tvorstvem procházím, jsa okouzlován zemí, mně všechno na světě zde symboly se jeví, a stejně povděčen jsem vítězství i prohře. Jsem prostým cestářem, jenž upravuje cesty, žár jihu v srdci mám a severu led v hlavě, svá slova vysílám v svět lidem dobré vůle jak hbité vlaštovky, jež věstí smavou vesnu. 64 Ó, nikdy časně dost a nikdy dosti pozdě! Vše má zde vlivný hlas a věčné oprávnění. Ó, pilní hvězdáři, ó, norci neúnavní! Hle! stavitelů sbor své stavby slavně zpívá, jich zpěvy kamenné sní hrdě ku blankytu. Vím, vzlet že tají pád a pád že vzlet zas rodí, že radost sklízí bol a bolest opět radost, a poznal jsem, že zde jen láska život pravý, jsou statky vezdejší jen trety méně cenné, tvor živý bohatství je nepomíjejícné. Och, bůh je v rumišti, tak jako v katedrále; je mikrob nejmenší část důležitá celku, nic není plané zde, nic není bezúčelné! Slyš! zpívám divoce a neumělým hlasem a rád jsem, že tak zpívám! Co pro mne minulost, co budoucnost je pro mne? neb povždy přítomnost já neskončenou žiji! Jsme všichni sdruženi jak řetěz všeobsáhlý, a nahlédneš-li kdy v mé oči, drahý bratře, hleď v propast odvážně, až tam, kde prasvět vládne, nás všechny uvidíš, nás všechny zemské tvory, jak v jedné prabuňce jsme v spánek pohrouženi, myšlenky boží, ó, božství hlasatelé! 65