VESNA
V objetí nebe a země vesna mi zadýchla v duši.
Po drahných letech jsem prvně procítil nitrem svým jaro,
pochopil vzrušení srdce, jež touze peruti dává,
závrať jsem okusil sladkou, zmocnivší mého se těla.
Přišla jak milenka ke mně:
Oči, kře šeříků modrých,
ústa, jak červánků vločky, paže, jak lodyhy květné,
vlasy, tok nazlátlý, bájný – vodopád zalitý sluncem –
slova, jež mluvila, pěla pozdravem lesů a polí.
Obraze mnohosti žití, výkřiku jarosti, mládí,
přírody vesmírná básni, plodných šťav probuditelko,
marně bych líčil tvé vděky, marně bych vykreslit hleděl
básnickou mluvou tvou sličnost, lásku a dobrotu stálou.
Nasněž hrst květů v mé dlaně, duhové klenoty rajské;
vztahuji žádostné ruce, lačně a prosebně k tobě,
chtivy jsou skvělých tvých darů,
věna, jež s povděkem přijmou.
Zahrada procitla v stráni: Pohleď, jak vlídně nás volá!
Vesno, pojď, usednem’ spolu v besídce útulné, klidné
– milenec s milenkou věrnou, kteří se po letech sešli –
vyprávět chci ti svůj život, mládí své, hledání, cíle,
když bylas v dáli či v blízku – a já tě netušil ani:
66
„V soumračné jizbě jsem uzřel denního zásvitu zázrak,
s bolestí přišel jsem na svět, nerad a s pláčem jak mnozí,
otcova úsměvu neznal, neužil matčiny něhy,
jesenní šepot mne zdravil, hocha, jenž po jaru toužil..toužil...
Trudný a zamlklý život čekal mne v jinošském věku:
tvrdá a nevlídná srdce cizích a sobeckých lidí,
tesknota bědného žití, samota, nepochopení
dechly mi otravný pach svůj v svěží a mladistvé líce.
Luhy a role a chlumy, zahrady hořící květy
viděl jsem okny – jen okny – vůní dech sotva jsem cítil,
tolik přec’ dychtil jsem zvát svou alespoň jedinou růži!
Později v knihách jsem hledal pravdu a poznání žití:
marně, vše slova, – jen slova, bez útěch, ztrnulá, chladná,
učila mluviti slovy, neprožít nejhlubším nitrem.
Zmítaný, rozvrácen v nitru,
hledal jsem, badal jsem, pátral
v nejbližším okolí, v sobě, v lidech a v bozích a věčnu,
od hnusu života štvaný bezcitně ke hnusu smrti.
Přírodu macechou zval jsem,
macechou krutou k svým dětem,
zatím co příroda skvosty duši mi zasypávala,
lásky a nádhery lačnou, smutnou však, nechápající..nechápající...
67
V ženě jsem milenku hledal, po lásce bližních jsem lačněl,
sotva však přiblížil rty jsem
k ústům, jež laskat jsem toužil,
horoucně prahnul jsem zlíbat za cenu klidu své duše,
láska se změnila rázem v lhostejnost, v nudu a všednost.
Posléz jsem k vesmíru prchl, k vesmíru zářivé bráně,
odvrhl básnické cetky, honosná slova a postoj,
zjevil se nahý a lidský, zjevil se v podstatě ryzí:
v pokorné prostotě člověk, pouze tvor smrtelný, bědný.
Vesmír, bůh laskavě přísný,
jemuž jsem klnul kdys v zlobě,
přijal mne na milost, syna, ztracen jenž vracel se k otci:
víru dal, naději, lásku – korunu lidského srdce..srdce...
Pozvolna prohléd’ jsem, slepec, zázrakem uzřevší světlo.
Tolik jsem uviděl krásy! zmaten až klesl jsem k zemi,
zulíbal posvátnou matku, dech její chutnal jak pokrm,
ke štědrým prsům se přissál, žíznivé, trpící dítě.
Postupně viděl jsem, poznal, čeho jsem neviděl dlouho,
(vůkol mne vše to přec’ bylo, všechno a na dosah rukou):
rozkošnost květů, div slunce, blankyt a útěšné hvězdy,
účelnost života, smrti, koloběh, odvěký návrat,
zákonnost pozemské hmoty, vševládnou velikost ducha.
68
Příroda v ústrety vyšla, v smírnou svou náruč mne jala,
předvedla Podzim a Zimu, předvedla Jaro a Léto,
čtvero svých dcerušek ladných,
zkrášlených půvabem nevěst:
Zima, jak s nebes by slétly hvězdice na vlavé vlasy,
v slnivě bělostném rouchu byla jak oblačná víla;
Podzim, toť pohádka barev, pestrost, jíž nezná ni východ;
Léto, toť úsměv a květů barevných zátopa vonná.
Tebe pak zhléd’ jsem, ó, Vesno; tys byla skromná a tichá,
zdobena zelení, v ruce hýčkalas šeříku snítku,
dech tvůj mi fialkou voněl, pozdrav to spřízněné duše.
Vzrušen jsem spěti chtěl k tobě,
vášnivě schvátit tě v náruč,
Příroda nedovolila, s úsměvem ruku mou jala,
děla, bych posečkal ještě, k tobě se protrpěl touhou.
Odvedla poté své dcery. S pohledem tklivým zas v dáli
zmizela’s na čas mi s očí. – S touhou svou zůstal jsem sirý..sirý...
Prchala léta..léta... Já tebe učil se milovat vroucněj’,
toužebně čekal jsem tebe, vlaštovky s jihu když létly,
vzkaz tvůj mi přinesly dříve, než ty ses zjevila v kráse.
Přece, ač toužila’s ke mně, k tobě já, milenec teskný,
cesty jsem nenalez’ k tobě – Příroda zmátla směr její..její...
69
Až dnes – dnes přišla jsi sama..sama...
Již jsem tě nepociťoval
vůkol snad, v dáli či blízko – cítil jsem v samém tě nitru,
v rozpuku vonící růži..růži...“
Skončil jsem pohádku žití –
*
Vesna mne objala něžně, sklonila hlavu k mým prsům,
milostně dechla mi v oči, ruku mou zajala ve svou:
Pozvolna cítím, že rostu, měním se v Přírodu samu,
v rostlinstvu žiji a vodách,
v balvanech, v tvorstvu a vzduchu;
ze květů kalichů voním, v rolničkách ptačích si plesám,
vodami šumím a plynu, vzduchem se k blankytu vznáším,
slunečním úsměvem hřeji, pronikám ducha i hmotu,
v obdivu objímám Zemi – vesmírnou láskou jen planu!
Nyní tu zářivě stojím, vědomý kvetoucí člověk,
s tisíci touhami v srdci, s tisíci písněmi na rtech,
klaně se přírodě, jaru – bohatství lidského žití.
70