BÁSNÍKŮV SKON

BÁSNÍKŮV SKON
JAR. VRCHLICKÝ
Do ticha osamocení prchl jsi, raněný orel! Jak bezmocný Francouzů císař na skalném ostrově kdysi zříš poznovu vítězství svoje míjeti v oblacích snění. Jen občasně života moře pošle ti soucitnou vlnu, jak vzpomínky důvěrný pozdrav v zmlklý tvůj, ztajený eksil. Ó, básníku slunce a lásky, bez slunce, bez lásky nyní, své srdce jsi vyhýřil v písních, srdce své dával’s a rozdal, jen samota, smutek ti zbyly, hořko a odříkávání. Tvá lyra, již opustil’s chorý, na břehu věčnosti plane; jsou sluneční paprsky struny, vítr v nich ztlumeně hraje tvou píseň, tvou epopej žití, která nechť ozve se v nitrech: bolestí k hvězdám. *
PANICHIDA
Dotrpěl! Uvadlé tělo vráceno mateřské Zemi, ke které zahořel láskou, hymnami ověnčuje ji, Hellady zářící pěvec, Múzami zlíbaný k smrti. Dočasně zchromená křídla pohromou stihlého ducha vznesla se osvobozena v zásvětnou tajemna sféru, 87 s její by splynul hvězd hudbou v smířlivém souzvuku věčna. Ikaros nového věku! Heliův milenec vroucný, toužící po hvězdné výši, prahnoucí pochopit Vesmír, bezměrné radosti moře, bezměrné žalosti moře. Odešel v podsvětí stínů. Umlklo pěvcovo srdce. – Památku jeho však bude potomkům připomínati chrám jeho díla. 88