PŘÍRODA

PŘÍRODA
Velebné ztišení dumá v svatyni starého hvozdu. Sluneční pohledy jiskří kopulí zasněných větví, šalvěj a mateřídouška modlí se v zeleném stínu. Posvátné mlčení dávných pohanských hvozdů mne zdraví. Hovorný potok se vine sametem tamaryškovým v kapradí zbujnělém divě, ve věnci sasanek skromných. Naslouchám, okouzlen mírem, nábožně chorálu stromů, měním se ve kmeny dubů, mízu z nich v údech svých cítím, korunou jejich dík šeptám, rozpínám kořeny v zemi. Vznešená Přírodo slavná! Naplň mé žádostné srdce poklady opojných vzruchů, svatými zázraky žití, abych tě miloval vroucně, jako se miluje žena, jako se zbožňují drahé, nejdražší bytosti světa, abych tě pochopil plné v mocné tvé, úžasné kráse! Jásat chci v poryvech větrů, třeštících vrcholky hvozdů, v oslavném požáru nebes, 93 vatru kdy zažehá slunce, v měsíčných milostných nocích, hvězdnými šperky kdy dráždí, žehnat chci skvoucím tvým plodům, které mi nabízíš rukou svěcenou od dávných věků žírnými úsměvy slunce, milenko věrná! *
Louka jak nádherný klenot skvěje se průsekem lesa. Měkká a šťavnatá zeleň, ve které orseje zlátnou, pohádku přírody kouzlí štětcem svých rozkošných barev. Nablízku horlivě tesá do kůry stromoví žluva, bzučení čmeláků bloudí blaživě prohřátým vzduchem, v údolí vesnička dřímá v sesterské náruči zahrad. Okřívám na prahu lesa, stápím se v barvy a světla, ve vše se promítám, množím, ve všem se nacházím znova, přecházím v přečetné tvary, tisíců životů schopen! Závratné, světelné štěstí, s přírodou klesnout si v náruč: hrouzit se do její záře jako v tůň’ bezdného moře, vznášet se s vůněmi květin 94 k blankytu na ptačích křídlech, s věžemi k oblakům spěti, s deštěm zas v zemi se vracet, v rachotu bouří se vzdávat přátelským rozmarům živlů, v mlčení samot se koupat v slavnostním přílivu blaha, chápati upřímné srdce útulných chaloupek v stráni. Toulat se v přeměně stálé životem, bez konce toulat, vědom si toho, že byl jsem, trvám a po věky budu, v různé jen podobě, v každém útvaru velikolepé, nikdy ni větší, ni menší, povždy táž nezmarná hmota..hmota... Louky mne vítají zdáli, tušíce přítele svého, vodopád píseň mou hučí, pohled můj mění se ve květ, procházím chyšemi, domy, usedám u družných krbů, slyším řeč o bolech, slastech, pláči a směji se s lidmi..lidmi... Čarovný, čarovný život! Nad krajem rozkvetl měsíc, ověnčil čelo mé jasem, nad hlavou nesčetně světů procitlo v prostoru ztmělém..ztmělém... 95 Daleké, záhadné světy, i ve vás, pro vás já žiji, vesmíru vědomá buňka, chápu vás, pojímám v sebe, blízký jsem živoucím tvorům, vzdáleným planetě naší. Vaším též bratrem jsem, cizí, blízcí přec’ tvorové dální, promítám pozdrav svůj vzduchem, vesmírem, k nejzazším hvězdám, laskám vás paprsky luny, líbám vás paprsky slunce, neznámí bratří! Nad vrchy povětroň zablesk’, úchvatná, planoucí píseň..píseň... Na svahu u řeky sedím po boku vrby, jež sklání přede mnou přátelské větve, přítulně laská mi vlasy. Lámu si větévku, z které robím si píšťalu skromnou, vysílám v pokorné stíny píseň svou neskončitelnou: o horách výsostných, srázných, o klidných úsměvech dolin, ritornel o vesně, létu, o době jesenní, zimě, o tvorech blažených, smutných, o květech zářících, zvadlých, o ptáku v hnízdě. 96