POHLED DO ULICE
Dívám se pohledem jasným člověka roztouženého
milostným objetím hmoty
s balkonu paláce banky
v ulici hlavního města.
Široká ulice běží pod jarně zářivým zrakem,
podobna řečišti slavné, živoucí řeky,
v které se zmítají vlny vozů a lidí
s klamnými jasy a stíny, spásnými křiky a tichy,
s osudně různými zájmy, boji a žádostmi, plány,
všechno to sleduji, cítím
s duchové výše,
s které se zrakem a srdcem
do proudu živého hroužím,
vědom, že částí jsem jeho,
k němu že patřím.
Pohled můj opojen vínem svatého vzruchu
barev a zvuků a tvarů
zemského žití,
ulicí proniká dále:
Vidím, jak nedočkavě se ulice dlouží
za město, přes pole, lesy, pohoří, pláně,
protkané kolejnic sítí, dunící železnic tryskem
do cizích zemí,
v ulice nesčetných sídel lidského ducha;
112
sleduji řečiště slavné, šumící ruchem
přes pilnou Evropu, moře, brázděné parníků šiky
k ostatním pevninám světa,
přes žírnou zemi,
k nejzazším, dosavad pustým polárním krajům,
které svou čekají dobu.
Dále se ulice dlouží:
řečiště neskončitelné živým svým proudem se řítí
přes meze našeho světa,
jako by vodopád hučel přes skalní tesy,
v bezedně záhadný prostor vesmírné říše,
vzduchovou oblastí světlou,
vítězně prolétávanou letadel smělými křídly,
na nichž se lidský tvor vznáší
k propastným výším.
Konečně spatřuji duchem, bystřejším dalekohledu,
ve hvězdných závratných výších,
ve víru nebeských těles,
tančících okolo sluncí,
mizeti ulici světa:
Touho! ó, slasti!
Moci tak proniknout tebou,
s proudem tvých budoucích lidí,
řečištěm velkým a mocným,
k vzdáleným hvězdám,
objati neznámé tvorstvo, které je spojeno s námi
113
společnou tušenou sudbou zákona hmoty,
rozvinout v nadšení slunném
bratrství radostnou vlajku
na Mléčné dráze!
*
Ulice světa!
Tebou vše osudně proudí za smírně jediným cílem,
nemožno jinudy spěti nežli tvým řečištěm živým,
v kterém vše počíná, končí:
do Iůna myšlenky božské!
114