SOUHVĚZDÍ ORIONA

SOUHVĚZDÍ ORIONA
Pracovní stůl můj se vznáší v prostoře hvězdné. Vůkol mne jasice srší, planety krouží, sluneční světy. Nad stolem ruka má tápe s plamenným perem, mlžina kosmické látky přes stůl se valí; plamenným perem v ni vepsat snažím se báseň, kterou bych vylíčil v kráse Orion třpytný. *
Mlžina přes stůl se sune, v bezednou propast se vlní, vzrušené pero ji trhá, spaluje v žáru, nemůže vyrýt run skvělých, které by zachytit mohly paprsek nebeské krásy, jíž se skví Orion zářný. Divoce třeští má hlava. Hvězdný prach v oči mi šlehá, ústa se vzpínají marně, z nebeské číše by pila vesmíru moudrost a sílu, jež by se výrazem staly souhvězdí mého. *
Nádherné souhvězdí luzné, planoucí hranice lásky, z kterého v pradávnu vzešla sluneční soustava naše, 140 s ní též i Země, na které po mnoha změnách z praspánku procitl člověk, slávu tvou, vznešenost, skvělost vepsat bych v blány chtěl věčna, vesmíru oddaný ctitel, nadzemský tulák; sešli mi znamení tajné, pomoz mé bezmocné ruce, poskytni sílu a pevnost žhavému peru, vzývám tě, souhvězdí šťastné, rodičko planety naší, žehnané lůno. V prostorách slavnostní ticho. Hvězdy se rodí. *
Pojednou na stůl mi bleskl ohnivý obraz: Orion paprsek seslal, v mlžině hvězdné zobrazil souhvězdí svoje. V bouřlivé hrůze a kráse blouzní má hlava. Pero mé do hlubin letí, ruka má zmateně hledá oporu v hvězdách. Tajemstvím věčného světla zahlcen řítím se bezdnem, v pějící povětroň změněn, který se na cestu vydal k hostiné Zemi. 141