POCIT VĚČNOSTI

Emanuel Lešehrad

POCIT VĚČNOSTI
Jsem jak zem’ starý a přec’ stále mlád, můj duch byl pěstěn vichřicemi věků, spěl neznámými světy, zvuky, tvary, a miloval a trpěl, hořk’ i slád’, až dospěl ke člověku. Však člověk je jen branou vítěznou pro další cestu, jíž má duch můj jíti k poznání Všeho, co je nade mnou, k prazdroji jsoucna, k vesmírnému žití. Tak stal se ze mne poutník vesmírem, jenž od hvězdy se k hvězdě blažen vznášel, provázen hrůzně krásnou hudbou sfér, v níž zemi ztratil, božské Já však našel. *
Je opět letní zemský podvečer..podvečer... Dlím ve vzpomínce na kvetoucí nivě a duch můj slyší, jak by zcela snivě se chvěly modré zvonky hudbou sfér. 144