MILÁČEK ZEMĚ

MILÁČEK ZEMĚ
Nyní se toulati budu po zemské hroudě, nechci již na ducha křídlech prolétat širem nadzemské říše, vědom, že dostih’ jsem meze, nejzazší meze, která mně souzena byla, abych k ní pronik’ v tomto svém žití, odkud jsem vrátit se musil k pozemským luhům, abych si odpočal na nich po dlouhém nadsvětném vzletu, který jsem odvážně podnik’ pro úsměv bližních, abych jim poklady rozdal, které jsem přinesl s sebou z neznámých světů, zjevil jim přečetné divy, které jsem prožil na hvězdné cestě. Mohu teď putovat jenom po rodné zemi, tknouti se pohledem zbožně a s porozuměním skromných a prostinkých věcí, s kterými potká se oko, kterých si povšimnu nově po rvavých, bouřlivých letech, kdy jsem dlel daleko odtud ve zvučné vesmíru sluji, v zdánlivém zapomenutí všedních a pozemských zálib, nyní, kdy viděl jsem zjevy ohromné, úděsně krásné, pochopil pro věky hmotu, pochopil význam a účel jejího jsoucna, skláním se před hrstkou hlíny, krůpějí vody, zhlížím v nich úrodný obraz bytosti lidské, 151 stále se přerozující, stále se rozrozující v hranolech světa. – Květino, která se směješ, podobna hvězdičce luzné v pozemském nebi, nově zas lokám tvou vůni, nově zas chápu tvou krásu, čerpané z mateřské země, jimiž mne sestersky vítáš, koho jsi rozteskňovala, koho jsi oblažovala, zatím co v prostoře bezdné vichry jsem klestil si cestu? Oblázku, příteli trpný, který mne na stezce čekáš, abys mne přicházet spatřil, kroky mé tknou se tě něžně, cítí tvou přítulnost, radost, že jsme se shledali opět po době dlouhé jak věčnost. Rozmarný potoku v stráni, dávný můj soudruhu hravý, jehož jsem opustil kdysi, abych se vypravil mužně v zářivou oblast hledati význam a smysl stvoření všeho, znova mi vyprávěj bajky o jarých letech, o blahých pošetilostech, snění a touhách, kdy jsem jak jinoch se toulal po vzkvetlém břehu, naděje v kytičku skládal, abych ji nabíd’ dívce jak dáreček lásky. Oblaku, plující nebem, podobný duchové lodi, ve které vezou se smavé přeludné zjevy, 152 můj zrak tě provází opět na zářně blažené plavbě vzduchovým jezerem naším. Ptáku, jenž rozkošně plesáš v březovém háji, poznávám zase tvou flétnu, na kterou pískáš, slyším teď v sladkém tvém zpěvu rozkvétat píseň oslavy přírody, hmoty. Včelo, jež bzučíš si v letu, neznavná povždy jak tenkrát, kdy jsem tě v mladosti letech sledoval v růžovém sadě, kterak jsi ve spížích květných hledala bochánky pelu, v shonu tvém, v starosti, v píli spatřuji soudružný zákon práce Všech v světě. Lidé, mí soudruzi dávní, děti a muži a ženy, opět vás poznávám všechny, opět se s vámi zde vítám, bratrsky tisknu vám ruce, vrácen jsem zápasům vašim, radostem, bolestem všedním, sdílet chci s vámi váš život, oddaně, věrně a smírně, jenže vám rozumím nyní lépe a správně, jenže jsem bližší vám nyní, cítě se veškerým lidstvem, splynulým v jedinou bytost! Světem se procházím nadšen, uchvácen pozemskou vlastí, pahorky pohledem líbám, se stébly travin se mazlím, stromů se dotýkám vroucně, tulím se k jezerním břehům, 153 v slunečním, v měsíčním jasu ducha a tělo své koupám, oblévám úsměvem tichým srdce a příbytky lidí, udiven nejmenší věcí, dojatý jsoucností její, krásou a oprávněností, v nejhlubším nitru, ve všem se potkávám znova, ve všem se zhlížím, žiji svůj zmnožený život, radostný, světlý, blízko, tak blizounko zemi, cítě se blažený hmotou, cítě se usmířen v duchu, tak jako stárnoucí poutník, který se většinu žití zdržoval v zámořských krajích, při svém pak návratu domů z dalekých končin cítí čar vzpomínek mládí, cítí dech rodné své země, věnčí ji láskou a květy, slaví ji zpěvy a sněním, aby se posléze do ní uložil k hvězdnému spánku jako v klín nádherné rakve. [154]