Stesk podzimní.
Od té doby, co Maria mne opustila a odešla na jinou hvězdu – kterou, Orione, Altaire a ty, zelená Venuše? – vždycky miloval jsem samotu. Kolik dlouhých dní jsem strávil samoten se svou kočkou. Slovem „samoten“ rozumím bez bytosti tělesné, a moje kočka jest družkou mystickou, duchem. Mohu tedy říci, že jsem strávil dlouhé dny samoten se svou kočkou a samoten s jedním z posledních autorů dekadence latinské; neboť od té doby, co toho bílého stvoření juž není, podivuhodně a obzváštněobzvláštně miloval jsem vše, co se shrnuje ve slově: úpadek. Tak v době roční mým obdobím oblíbeným jsou poslední unylí dnové letní, kteří předcházejí bezprostředně podzim, a v době denní hodinou, kdy se procházívám, jest ona, kdy slunce odpočívá, nežli zmizí, s paprsky žlutě měděnými na šedých zdech a rudě měděnými na dlaždicích. Rovněž literaturou, na které duch můj žádá smutnou rozkoš, bude dokonávající poesie posledních chvil Říma, než jen pokud nikterak nedýše omlazujícím příchodem Barbarův a nežvatlá dětskou latinu první prosy křesťanské.
19
Četl jsem tedy jednu z těch milých básní (jichž desky líčidla působí větším kouzlem na mne nežli inkarnat mládí) a hroužil jsem ruku v kožešinu čistého zvířete, když tu kolovrátek zapěl roztouženě u melancholicky pod mým oknem. Hrál ve veliké aleji topolů, jichž listy připadaly mi žluté i na jaře od té doby, co Maria přešla tudy se svícemi – naposled. Nástroj smutných, ano, skutečně: piano září, housle otevírají rozjitřené duši světlo, ale kolovrátek v soumraku vzpomínky mne uvedl v beznadějné snění. Nyní, kdy mručel arii vesele vulgární, která vnesla veselí do srdce předměstí, arii zastaralou, banální: odkud to, že jeho ritornel vstupoval mi v duši a nutil mne k pláči jako romantická ballada? Požíval jsem ho zvolna a nehodil jsem oknem sou, boje se, abych se nevyrušil a nezpozoroval, že nástroj nepěje sám.
20