Záchvěv zimní.
Ty saské visací hodiny, jež se zpožďují a bijí třináct hodin mezi svými květy a svými bůžky, komu náležely? Pomysli, že přišly ze Saska dlouhými cestami po dopravnících kdysi.
(Zvláštní stíny visí na otřelých tabulích).tabulích.)
A tvé benátské zrcadlo, hluboké jako chladná fontána, v pobřeží hadů odzlacených, kdo se v něm zhlížel? Ach! jsem jist, že nejedna žena koupala v této vodě hřích své krásy; a snad bych uzřel nahý přízrak, kdybych nazíral dlouho.
– Ošklivý, říkáš často zlé věci...
(Vidím pavučiny nahoře na velikých oknech).oknech.)
Naše truhla rovněž jest velmi stará: pozoruj, jak ten oheň rumění její smutné dřevo; vybledlé záclony mají její věk, a čalouny fauteuilů, zbavené líčidla, a starobylé rytiny stěn, a všechny naše starožitné věci. Nezdá-li se ti dokonce, že bengálské pěnkavy a modrý pták odbarvily se časem?
(Nemysli na pavučiny, které třesou se nahoře na velikých oknech).oknech.)
21
Ty miluješ vše to, a proto mohu žíti po boku tvém. Netoužila-lis’, má sestro pohledu z minulosti, aby v některé z mých básní objevila se tato slova: „Půvab věcí povadlých?“ Nové předměty se ti nelíbí; tobě také působí strach svou křiklavou smělostí, a pociťovala bys nutnost opotřebovati je, – což jest velmi obtížno učiniti těm, kdož neochutnávají činu.
Pojď, zavři svůj starý německý almanach, jejž čteš pozorně, ačkoli vyšel před více než sto lety, a ačkoli jsou králové, jež ohlašuje, všichni mrtvi, – a leže na starobylém koberci, s hlavou opřenou mezi tvými útěšnými koleny v pobledlém tvém šatě, ó klidné dítě, budu s tebou hovořiti celé hodiny; není juž polí, a ulice jsou prázdny, budu s tebou hovořiti o našem nábytku...
Tys’ roztržita?
(Ty pavučiny mrazem se třesou nahoře na velikých oknech).oknech.)
22