MYSTERIE

MYSTERIE
Pod zbledlou oblohou, kde plavá luna plane, jas lijíc unylý v líc sšeřelému kraji, jejž tmy plášť přikrývá jak děcko skolébané mdlým zpěvem večera, jímž stromy šepotají, ve vůních zahrady, jež hostí svity tklivé, kde zpustlá besídka se v dešti svlačců tají, a v šerém údolí, kde nivy zádumčivé za noci dumavé se mořem býti zdají, na břehu jezera, jež vrba smutku střeží, kam dívky blouznivé se rády zatoulají, když láska umřela a lící nach svad’ svěží, kde na dnů růženci snů mrtvých vzpomínají, – má noční vidino – tvé pociťuji ruce, jak tknou se skrání mých a v žilách krev mi hoří, a živé představy, zlou vášní hnány, v muce v mé lebce vzpínají se jako bujní oři. Mně hlavu položit nech v klín svůj milovaný a tváře potopit v tmy rozvlněnou kštici, až sněním omámen a stínem ovívaný k tvým nohám posléze se skácím zmírající. 46