ZPÍVAJÍCÍ SLUJ

Emanuel Lešehrad

ZPÍVAJÍCÍ SLUJ
Zvučí noc, vzlyká: – Příliv vln šumí sloupovou slují: Čediče znít jak varhany slyším pod širou klenbou..klenbou... Skrytý hlas pláče: Ocean valí lesklé své tělo; zvedá se, vzdouvá, mohutní, vniká v modravou sluji. Slyšíš stesk písně nesené větrem, bojácně tklivé, vyprávějící o mořské panně, která skryt našla v jeskyni mořské a jež kdys láskou vzhořela k plavci, jenž ji sklál šípem, nepochopiv jí? Truchlící moře za hvězdné noci žalostně stená závratnou něhou po tobě v pusté sloupové sluji, jíž jak zář luny dosud se míhá závoj tvé krásy. Stená tma, vzdychá: – Ocean valí lesklé své tělo; v hřívě vln stápí modravě stmělou zvučící sluji..sluji... Slyš však stesk písně, jež lká jak žena umírající..umírající... 49