FANTASIE

Emanuel Lešehrad

FANTASIE
Jsem učeň hvězdářův. Mne Vesmír vychoval. Znám tváře oběžnic. A s Nocí rozprávím. Po slavném otci svém jsem zdědil naděje, však lidí žárlivost mi záhy uzmula to vzácné bohatství, jež špatně střežil jsem. Přec cennou památku jsem z něho uchoval. Mám na svém malíčku dva zlaté prsteny a chci-li, proměním se v orla, v žraloka. Když někdy nudím se, tu skrytě rozevru si lidí svědomí, jak knihu s obrázky. Zem’ je má rodička. Ji vděčně miluji. Mé trudné myšlenky jsou černí havrani. Znám kouzla přírody. Na slunném ostrově mám palác z korálů. Či pochybujete? Nuž tedy vsedněte na okřídlenou loď a v ní vás dovezu po moři přeludů do svého království. Ví bůh, tam najdete háj stromů stříbrných a zlaté vinice, jak k hodům stvořené. Dám vám své vraníky, bych viděl jedenkrát, jak lidi shazují. Vím, hněvem zrudnete! Nuž, přejete-li si mou říš’ si prohlédnout, jen vstupte na snů loď; je vítr příznivý a slunce pozlatí mé vlasy prokvetlé. Mně věřit nechcete? Jsem bytost podivná a lidem hádankou. Mně jistě závidí mé čárné království 54 a chtěli dát by mi zaň žoky všednosti. Však já jim uprchnu. Mám oči zkušené a dýku hrotitou a svaly boxerů, když byste zkusili mne zrádně přepadnout. Jen si zde zůstaňte, ó lidé ubozí! Vy dávno za živa již v hrobě ztlíváte; a moje pralesy přec nejsou stvořeny, by člověk zlovolný a s pudy nízkými v nich stan si budoval. Mne lidé znavují; má říše sídlištěm je bájných bytostí. To jsou mí poddaní. Až domů vrátím se, mne přijdou uvítat a budou dychtivi mých zvěstí o světě. Pak snad si vyjedu na zlatém povoze do výšin étherných a nechám sršeti svým rouchem blankytným déšť zářných paprsků. A posléz’ zaklepu na bránu nebeskou, o které slýchal jsem na pouti životem; a plaví andělé po stupních sestoupí ku mému povozu a oře vypřáhnou. Mně věřit nechcete? Ó, cítím úsměvy, jak zlobně šlehají kol koutků vašich rtů. Však vaše jízlivost mně málo uškodí. Mám krunýř z ocele, jenž láme oštěpy a kule odráží. Jsem lidí sytý již. Váš zápach smrtelný mé líce odbarvil a srdci hnusí se, tož spěšně odpluji, bych nenakazil se. Vy máte vladaře na trůnu z bodáků 55 a ženy nevěrné, jež šperky milují. Ó, prchnout daleko! Je vítr přátelský a východ rozvírá svůj vějíř sluneční. Na souši zůstaňte, kde být vám přísluší. Svou kotvu vyzvednu a napnu plachtoví, bych vyplul po větru, jenž letí k rovníku, pln vůně přírody a líbán blankytem. 56

Básně v knize Tanec života a lásky (in Básnické dílo Emanuela z Lešehradu, svazek 3):