HRA OBLAKU
Jak oblak labutí mou myslí pluje sen.
Svým zrakem niterným zřím jednu z blahých žen,
jež zbožňoval jsem kdysi.
A stále zářněji se z temna kreslí líc,
má mysl kouzlí si zář modrou zřítelnic
a něhyplné rysy.
A v duchu vidím ji, jak by to bylo dnes,
ve slunci kráčíme po vzkvetlé mezi v les,
je přioděna bíle,
druž ptačí písněmi nás zdraví se snětí,
a ona, dětinská, mi klesá v objetí
té šťastné chvíle.
65