Den výroční.

Otokar Březina

Den výroční.
Známá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích. Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhu jaksi jiné než jindy. V zelených svitech tlel západ, hranice vyhaslá mrtvého dne, podivně smutný. Ocelovým, svírajícím se kruhem úžil se obzor. Tma zrála. Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemi, jak k choru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe se nížil nad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vypjatý šerem. A ticho se kouřilo z dálek, padalo zvýší a příšerně slavné dusilo kroky. Šeptem úcty třásl se hlas mé duše. (Bylo něco mdlého ve vzduchu, jak jeho svěžest by vpila žhavá žízeň rozžhatých hromnic.) Toť čas, z nějž jindy s rozkoší tesknou jsem dýchal dlouhé umírániumírání barev a světel a naslouchal hudbě blížících se stínů. Tajemný smysl mluvíval ke mně z těsné blízkosti noci, oddech věčného snění. Dnes úzkost mi ovála tváře. A dávno zapadlá léta se zdvihla v mé duši. Dech vlastní zdál se mi cizí, jak někdo by vedle mne kráčel neviditelný a známým dotykem sevřel mi chvějící ruku. Oh, ano, Svatá! Tvá slavnost dnes v zahradách věčných! Mši zádušní to pějí mé myšlénky, jak zvlněným chorem v teplý pláč voskovic, kde rudá krev přetéká z číše věčného světla v tvůj oltář, zastřený černě. Van studený smrti dech’ záclonu stínů v okna mé duše, modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku; neboť mých vzpomínek řásnaté závoje černé, jsou měkkým ložem, kde pro vždy vtiskla se forma tvého mrtvého těla. 15