V PŘÍRODĚ
Velebné ztišení dumá v svatyni starého hvozdu.
Sluneční záblesky jiskří kopulí změtených větví,
šalvěj a mateřídouška vzdychají v zeleném stínu.
Posvátné mlčení dávných
pohanských hvozdů mne jímá.
Hovorný potok se vine sametem tamaryškovým
v kapradí zbujelém divě,
ve věnci sasanek skromných.
Naslouchám, okouzlen mírem,
nábožně chorálu stromů,
měním se ve kmeny dubů,
mízu jich v údech svých cítím,
šumím jich korunou v blankyt,
kořeny rozpínám v zemi!
Vznešená Přírodo slavná! Naplň mé žádostné srdce
poklady opojných vzruchů, svatými zázraky žití,
abych tě miloval vroucně, jako se miluje žena,
jako se zbožňují drahé, nejdražší bytosti světa,
abych tě pochopil plně v mocné tvé, úžasné kráse!
Zpívat chci v nezkrotných větrech,
třeštících vrcholky hvozdů,
v kosmických požárech světů,
28
vatru kdy rozžehá slunce,
v měsíčných nyjících nocích,
hvězdnými šperky kdy dráždí,
žehnat chci skvoucím tvým plodům,
které mi nabízíš rukou
svěcenou od věků věků žírnými pohledy slunce,
milenko věrná!
–
Louky jak nádherný klenot skvějí se průseky lesa.
Měkká a šťavnatá zeleň, v které se orseje žlutí,
pohádku přírody kouzlí
hávem svých čarovných barev.
Rythmicky na blízku tesá do kůry stromoví žluva,
bzučení čmeláků zvučí vesele prohřátým vzduchem,
v údolí vesnička dřímá v náručí úsměvných zahrad.
Usedám na svahu lesa, stápím se v barvy a světla,
ve vše se promítám, měním,
ve všem se nacházím znova,
přecházím v přečetné tvary, tisíců životů schopen!
Závratné, vesmírné štěstí,
s přírodou klesnout si v náruč:
hrouzit se v přírody záře
jako v tůň’ bezdného moře,
vznášet se s vůněmi květů
29
v blankyt jak na křídlech ptačích,
s věžemi k oblakům růsti,
s plesy zas v zemi se vracet,
v rachotu bouří se vzdávat
přátelským rozmarům živlů,
v mlčení samot se ztrácet
v nejvyšším přílivu blaha,
chápati upřímné srdce chaloupek útulných v stráni.
Toulat se v přeměně věčné
vesmírem, bez konce toulat,
vědom si toho, že byl jsem, trvám a po věky budu,
v různé jen podobě, v každém útvaru velikolepé,
nikdy ni větší, ni menší,
povždy týž praprvek pouze...
Louky mne vítají z dáli, tušíce přítele svého,
vodopád píseň mou hučí,
pohled můj mění se ve květ,
procházím chýšemi, domy,
usedám u družných krbů,
slyším řeč o bolech, slastech,
pláči a směji se s lidmi...
čarovný, čarovný život!!
Nad krajem rozkvetl měsíc, zulíbal čelo mé jasem,
nad hlavou nesčetně světů
zaplálo v etheru ztmělém...
30
Daleké, záhadné světy, i ve vás, pro vás já žiji,
vesmíru vědomý atom, chápu vás, pojímám v sebe,
blízký jsem živoucím tvorům,
vzdáleným planetě naší.
Bratrem jsem vaším též, cizí,
blízcí přec’ tvorové dální,
promítám pozdrav svůj vzduchem,
sférami, k nejzazším hvězdám,
líbám vás paprsky luny,
líbám vás paprsky slunce,
neznámí bratři!
Nad vrchy povětroň zablesk’,
úchvatná, planoucí hymna.
U lesa na svahu sedím – po boku vrbové keře,
schylují poslušně větve, přítulně laskají vlasy.
Lámu si větévku, robím
z proutku si píšťalku skromnou,
vysílám v pokorné stíny písničku neskončitelnou:
o horách výsostných, srázných,
o klidných úsměvech dolin,
písničku o vesně, létu, o době jesenní, zimě,
o tvorech blažených, smutných,
o květech zářivých, zvadlých,
o ptáčku v hnízdě.
31