VAGONY

VAGONY
Pokaždé kdykoli poblíž’ nádraží kráčím, úchvatné mámení v mysli žhavé mé vzrůstá. Nárazy vozů v mou mysl kouzelně znějí, hvizdoty píšťal mne zpíjí stejně jak víno neb hudba. – Řady zřím zelených, rudých, hnědých a černavých vozů. Vagony krásné! Čekají na kolejnicích rozjezdu v daleké kraje, podobny ptákům, již k jihu letět se strojí. Vagony moje! Miluji láskou vás žhavou, protože letíte světem, podobny neznavným větrům kroužíte dokola země, vidíte národy, moře, horstva a města a pouště. Vagony moje! Hurisky tančící k hudbě tamburin živlů; slyšíte nenávist, lásku, tajemné zvony, které vším hlaholí lidstvem. Změna a nestálost blahá život váš celý, poutníci bludní, již vždycky vrátí se k rodnému prahu, znovu by bohemskou vášní puzeny supěly v dálku, 50 větrem a horami, mořem znovu se zpíjely v závrať. Tuláci věční! Železní ptáci! Duch můj se rozjíždí s vámi současně na všecky strany v pomezí světa. Urputných katastrof voje, osud jež v cestu nám staví, prohry jsou života mého, přes které výhry zas nové vítězně letí. – – Na věky oblétat chtěl bych, s lodilodí a železnicemi, s hrdými aeroplány kolem tvých prsou, ó světe! Podoben motýlu zářných, slunečních barev, který se nad květem vznáší, opojen krásou a vůní zázraku květenství, dychtiv polibků jeho. Vítězný duchu! V budoucnu blankytném vidím olbřímí koleje zlaté, které se šplhají přímo od země k nebi. Vagony vzdušné se řítí k přátelským hvězdám, nesouce od hvězdy k hvězdě bratrský pozdrav člověka nového věku! 51