Zpěv I.
Sestup dolů s jasné nebes báně,
Anděle ty zpěvný, křídlem zlatý,
Ty, co plně mocná slova Páně,
Ladíš struny v souzvuk čistý, svatý;
Sestup dolů, nalaď harfu moji,
K světské písni svatý zvuk ať pojí.
Buduť zpívat, jak to v duchu tuším,
Věci světské, jichž vždy slýchat není;
Snad by přísnějším se zdálo duším,
Smyšleny že byly k pohoršení;
Dejž, by srdce jich se přesvědčilo,
Že, co svato jim, i pěvci milo.
[1]
Stojí dvorec na vysoké stráni,
Z trojích žídel odtud trávným lemem
Potok bystrý zvučné vlnky shání,shání
Ku Vltavě, ježto v toku němém
Skrze skalí tu, tam skrze mlází
K stověžité Praze popochází.
Ve dvoru pak bílém u Vltavy
Zvolil Isák starý stánek míru;
Dlouho život slzný, klopotavý
Trávil, bloudě v nepřátelském víru,
Trávil beze vůle, beze práva,
Až ho došla z Vídně blahá zpráva.
Tenkrát bludní Israela syni
V slavném chóru hlasně zaplesali,
Pějíc díky k hvězdné ku svatyni;
Tak i ptáček zvučně Boha chválí,
Prchlý z vazeb, na zeleném stromku:
Tesknoť ptáčku ve drátěném domku.
2
Tré mu dcerek z lůna věrné družky
V době slzné vzhůru vypučilo;
Ach proč Sudic smrtonosné nůžky
Žití její zlobně ukončilo?
Ach že ubohá se nedočkala
Doby té, co dítkám volnosť dala!
Sára, Hester v plném stály květu,
Ana Rachel, pode srdcem matky
Život vzavši, přivedena k světu;
Chudě, nezažilo nápoj sladký,
Jímžto matka vlastní živí poupě:
Než je uzří – skoná – oči v sloupě.
Běda! běda! dvou-li letných sester
Sudbou dáno sestře nemluvňátku,
Aby matkou, zde jak Sára, Hester
Byly, nejsouc, slabému robátku:
Jako stromek ve vysokém lese
K slunci popelka se nepovznese.
3
Poupě roste, krásně porozkvétá,
Růže – sestry – poznenáhla vadnou,
A když těchto po kráse je veta,
Vznese ona vzhůru hlavu ladnou;
Tyto řevní, hněv jim v ňádru hoří,
Je že mina, sestře ženich dvoří.
Bylo jaro, v Uhřích válka vřela;
Chasa mladá, dadouc vlasti „s Bohem,“Bohem“,
Pod chorouhve Zeměpána spěla,
Spěla hlučně za válečným rohem,
Aby mečem, smrtonosnou střelou
Spouru zahubila rozjitřelou.
Mnohé očko slzou zalilo se,
Mnohé srdce žalem usedalo,
Mnohý otec vzdychal, nebe prose,
By mu berlu stáří nazpět dalo;
Co však osud hlasem věčným káže,
Slabá ruka naše nerozváže.
4
Jednou z rána, v pěkném jarním čase,
Rachel ladná časně z lůžka vstane,
Cos jí srdcem, duší hraje, zdá se;
V zrcadle div že se neuhrane;
Křížek tajně za ňádra si vtekla,
A, se modlíc, v komůrce své klekla.
By ji otec, by ji sestry bledé
V modlitbě té tajné klečet zřely,
Ten by rval si z hlavy vlasy šedé,
Ty by více na ni zanevřely;
Ten by zval ji dcerou Beliála,
Sestra každá jed by na ni lála.
Avšak proč jsijsi, otčeotče, bloudil světem,
Milou dcerku dcerám hrdým dada,
Věděls, že, když růže rdí se květem,
Před hmyzem ji chránit, dobrá rada;
Kdyby doma láska bytovala,
Jinde by jí dcerka nehledala.
5
Stojí chýžka v hájku utěšeném
Blíže dvora, na zelené stráni;
Tamo Dorka v klidu nezměněném
Žijíc, vnuka přede vojnou chrání,
Střeže hocha, jak to oko v hlavě,
Jako vlnka perlu ve Vltavě.
Sotva Isák nohu zvedne z domu,
A se oko sester pozamračí,
Už i Rachel po kamenném lomu
K chýži pádí, sotva noha stačí,
Prchá k hájku zbožnou za Dorotou,
Jako srnka před zlých lovců rotou.
Lépe žíti v stěnách malé chýže,
Nežli v dvoru s dvěma macochami,
Tam se s klidem milosť v jedno víže,
Zde pak závisť lestné kuje klamy;
Doma mstivý Bůh jí srdce kruší,
Bůh zas lásky tamo slzy suší.
6
Drahný čas tak k Dorce chodívala,
V soucitná jí ňádra linouc stesky,
Tato děvu zase těšívala,
Svaté víry v pomoc berouc lesky;
Símě padá, k srdci dopadává
A prv neznanou jí sílu dává.
Blaze zvěstům světa Spasitele,
Jestli k plamenné se jejich píli
Druží srdce láskou rozechvělé:
Tu jak divem jich se množí síly;
Srdce jato bludu pouta trhá,
A se koříc k Dřevu Kříže vrhá.
Tako Lechů, bratrů našich, kněžna
Mocně pohanským kdys hnula rekem,
Dvakrát zvítězila ruka něžná;
Čeho meč nezrobil mnohým věkem,
Koná slovo láskou oslazené,
Klene chrámy Kříži zasvěcené.
7
Tak i milosťmilosť, v děvy ňádru vzňatá,
S hochem víru kochať započíná,
Aj a užuž v dvojí pouta zlatá
Všecka padá, hoře zapomíná,
Víc a více ku Kříži se vine,
Doma v slzách, tuto v slasti plyne.
Ach a Dorka stará, bohumilá,
Častokráte nad ní hlavou kýve;
Ačby ráda oba v jedno svila,
Přece tuší, pozděj že neb dříve
Strašná bouře, z pekla vyjdouc tlamy,
Zarachotí nad jich nad hlavami.
Ale kdožby dvou těch blaho stredné
Rušil rukou drzou, beze hříchu?
Oné růže krásné, před níž bledne
Ranní záře, zlatou tratíc pýchu?
Toho mládce, jenž jak slunko ranní
Leje blesky vroucí lásky na ni?
8
Ach a srdcem matky starostlivé
Radu hledá, v myšlénkách se zmítá,
Jak je vyrve z drápů Zkázy divé,
Zkázy, ježto zlý co démon lítá
Na leticích smrtícího Moru
Od vsi k městu, ode dvora k dvoru.
Druhdy myšlénka jí svitne hlavou,
Že snad křest by svatý, víra svatá
Skončit mohly strasť tu srdcežravou;
Že snad kletba z dvou těch bude sňatá,
Jich že loďka slabá z bouří davu
Vjede jednou šťastně do přístavu.
Ale ihned příšera co šedá
Před ní, hroze, starý Isák stojí,
Ten, by kat mu mečem hrozil, nedá,
By jí zkvětlo blaho ono dvojí;
Ten své dítě – obraz družky věrné –
Raděj v oběť dalby smrti černé.
9
Nikdy Rachel Dorce netajila,
Že jí stařec nad život si váží,
Že, byť za oko ho poprosila,
Vše jí splnit nic mu nepřekáží;
Za to ona že mu v srdci čítá
Všecka přání ve hlubině skrytá.
Mine vesna, léto za ní spěje,
Než se nadáš, podzim žlutovlasý
Stredným plodem sady poobseje,
Těžkým zrnem ponaplní klasy;
Bodejž bylo dosti silných rukou,
Co je sklidí, co je cepem stlukou.
Ale běda! běda! místo kosy
K radostnému v míru vítězení
Chasa silná ocel břitkou nosí,
Cepy v hlavně smrtonosné mění,
Místo klasů hlavy lidské seká,
Hrotem ostrým srdce vrahů leká.
10
Ach kde Isák vezme čeledína,
Kýby hocha, jakých bývá zřídka,
V dobu pilnou, žeň kdy započíná,
Nahradil mu – nebožáka Vítka!
Ten už lehl čackou reka smrtí,
Kulí raněn tou, co hradby drtí.
Po druhé mu zrno v poli zrálo
Z dob, co slovo mocné Zeměpána
Vrozených mu práv zas míti přálo,
Zem, jež všemu lidstvu byla dána,
Křivým rádlem by moh’ brázdit tiše,
Sedě ve svém, aniž hany slyše.
Věkem shrben, v orbě nezkušený,
Hledá, kdo to boží požehnání
By mu sklidil ve stoh nakupený;
Ale ten mu drze mzdu přehání,
Ten zas tvrdí, žeby za svět celý
Nešel k židu, světa povrheli.
11
Tu mu Rachel, strážný anděl jeho,
Jednou večer jemným hlasem děla:
„Drahý otče, nakloň ucha svého,
Známť já“ –já –“ v tom se krásně pozarděla –
„Hocha, lepšího v tom není světě,
Aniž lépe který zastane tě.
Tamto v hájku, staré u Dorotky,
Hynek švarný před vojnou se kryje,
Zná on koňů, zná on vládu otky,
Nedbá na pot, co se s čela lije,
Aniž která práce zastraší ho;
Není hocha v světě hodnějšího.
Vem hoho, otče, do svého vem domu,
Svěř mu koně, svěř mu skot i bravy,
Beztoho jich svěřit nemáš komu;
Za ten peníz, za tu trochu stravy
Dělného mít budeš čeledína
V čas ten pilný, žeň kdy započíná!“
12
Jako plavci, když mu v bouři děsné
Hvězda svitla z mraků potrhaných,
Srdce náhle v těle pozaplesne:
Tak teď starci v prsou rozkochaných;
Tudíž dceru milou k sobě vine,
By jen přišel, slovem, rukou kyne.
Proto Rachel tehdá, spavši málo,
Ráno časně z lůžka svého vstala;
Toť jí duší, toť jí srdcem hrálo,
Na ručesť by jemu zprávu dala,
Jaký konec vzala její píle,
Kterak došla žádoucího cíle.
A než slunko na nebeské báni
Duhovým se bleskem rozplamení,
Už i děva po zelené stráni,
Odtud lomem ostrém po kamení
Spěchá k hájku, k chýžce utěšené,
Jakby nožky měla okřídlené.
13
Dorka ihned, děvou zulíbaná,
K dvojí prosbě miláčků dvou svolí,
Smlouvu ztvrdí ruka v ruku daná;
Dvůr mu hned i zrnem těžká rolí
Odevzdali se vší němou tváří,
Novému vše svěříc hospodáři.
14
Zpěv II.
Nebyl Hynek chasník každodenní,
Jak jich na sta ve vsi, v městech žije,
Kteří v chlastu, v hnusném karbanění,
Všech i hříších, co jich noc jen kryje,
Drahý čas i zdraví zlaté maří,
Ďáblu radš, než sobě hospodaří.
Byl to švarný hoch, jichž v světě málo;
Taký stromek štíhlý, zdravolistý
V sadu najít, drahný čas by stálo;
Zvučný hlas i zraků lesk ten čistý
Znalci v prvním okamžiku věstí,
Že i duše krásná v těle jesti.
15
Dítě chudší nad kostelní myšku
Uzřel v domku cizím světlo Páně,
křížek jen a modlitební knížku
Zdědil tehdá, morové kdy ráně
Matička mu drahá v oběť padla,
A tak jediná mu čáka zvadla.
Není v světě bídnějšího tvora
Nad chudého ve vsi sirotečka:
Jemu vyšší každá jesti hora,
Jemu hlubší každá jesti řečka,
Na něj vlídně nikdo nepohledne,
Zima v noci, hlad ho mučí ve dne.
Taký život Hynek v mládí vedl.
Avšak Ten, co ptáčky v lese živí,
Milostným naň s nebes okem shledl,
Jako ptáčkův, byl ho pamětlivý;
Vzbudil srdce zbožné pastuchovo,
Otcovské by k němu mluvil slovo.
16
Ten hned nad ním plášť svůj hrubý rozstře,
Ten ho s nebem zbožně mluvit učí,
Ten, ač věkem k suché svrasklý kostře,
Studený když venku sever hučí,
O lůžko se s červíčkem tím dělí,
Sousto by sám nejed’ za svět celý.
Za to Hynek srdcem plným vděku
O dědouška péči všecku vede,
Za něj šel by v oheň, dravou řeku,
V parném slunci, ve mrákotě šedé;
Jest mu okem, jest mu berlou živou,
Krev by cedil za tu hlavu sivou.
Tak jim léta plynou v míru hravém,
V čas, kdy slunko zlaté mile hřálo,
S kvítím řeči vedli, s skotem, bravem,
Až se nebe modré na ně smálo;
V zimě mošny pletli, slaměňáky,
Dráže možným, levněj pro žebráky.
17
Tu pak mnohá píseň v srdce mladé
Ze starcových úst se chlapci vloudí,
Pohádka i mnohá tiše vkrade
V hlavu bystrou, v níž to bujně proudí;
A tak v jaré jeho obraznosti
Mnohá jiskra vzplane k vyšší ctnosti.
Plyne čas a s ním se všecko mění;
Ten se zrodí, tomu srdce puká,
To, co bylo, mine, více není,
Za štěstím se v patách vlekou muka;
Nikdo večer lehna nemůž říci:
„Uzřím ráno zlatou nebes svíci!“
Tak se jednou ráno na úsvitě,úsvitě
Hynek z lůžka podlé starce zvedna:
„Vzhůru děde!“ vece, „vzhůru hbitě,
Už nám zbývá hodin čtvrt jen jedna,
Starosta sic zase vykleje tě,
Největší žes lenoch v celém světě!“
18
Budí, budí, zdaž ho ze sna zbudí?!
Ztuhlou ruku zvedl – zpět zas klesla,
Ucho k srdci – tím i tím se trudí,
K babě běží, by mu pomoc nesla;
Avšak baba ta, že zesnul v Pánu,
Řekla chladně, na mrtvící ránu.
Po druhé ač Hynek osiřalý,
Nebyl už to bídné stvořenisko,
Jako prv, když máť mu zahrabali;
Všickni hospodáři v dáli, blízko,blízko
Přáli hocha míti ve stavení,
Starcem chudým druhdy zahanbení.
Ten však v hlavě jiné kuje plány;
Zhrdl chlebem, jejž mu nabízeli,
Prodav kozy, co mu starcem dány,
Šaty a ten nábyteček celý,
Jejžto zdědil po svém pěstounovi,
Koupil za to oděv čistý, nový.
19
„Hynku!“ takť mu stařec často vece,
„Lépe v něčem, nežli v ničem žíti;
Má-li stromek síly v mladém věce,
Zdravý peň i kořen, tož ho vzíti
A ho vsadit na úrodná lada.
Protož poslyš, to má dobrá rada:
Až ta doba přijde, kde ta Holá
Se mnou v holohnátý tanec skočí,
Pak tě ze vsi jinam štěstí volá,
Zhyneť hlava dobrá jsouci z očí;
Službu vezmi tamto v panském dvoře,
Dobře dělej, pánům svým se koře.
Buď jen taký, jakýs zvykl býti,
Zrakem bystře hledě vůkol sebe;
Všemu uč se, co čas přivodí ti;
Denně vzývej v pomoc dobré nebe;
Pak jak stromek, v tučné stoje zemi,
Zrosteš v strom s širými haluzemi!“
20
Proto Hynek, oděn šatem čistým,
Starce dobrá slova v srdci nesa,
Do dvora se přibral krokem jistým,
A než hvězdná vzplanou podnebesa,
Už si lehl k mladým volkům tiše,
Ducha noře v čarovné snů říše.
Ten ať poví, kdo s ním v dvoře sloužil,
Nad Hynka kdo více prolil potu,
V poli hlubší nad něj brázdy ploužil,
Více nad něj němému přál skotu;
Ten ať na něj ostrý kámen zvedne,
Kdo ho zaklít slyšel v noci, ve dne.
Blaze zemi, nad níž moudrá hlava
Míru žezlem ač, přec mocně vládne;
V ní se ráda hostí Musa hravá,
Vědy jasný strom v ní neuvadne;
Orba zkvěte v ní i obchod zlatý,
Zkvěte národ láskou k práci jatý.
21
Taká doba v hlučném onom čase,
Evropa kdy ze sna procitnula,
Národům i mnohým zrodila se.
Tako země, když jí bouře hnula,
Krásnějším hned květem opestřená,
Kobercem se krašším zazelená.
Žehnám Tobě, Vládce srdcem velký,
Ti, jenž kocháš v slavné otcův říši
Všaký národ, všecky pilné včelky;
Sláva Tvoje, k jasné letíc výši,
Na modrém se zaskví nebe sklonu
K blahu dobrým, zlým pak na ouhonu.
Dechem Tvým se pouště zelenají,
Železní ze země oři rostou,
Tvoje paty, kde jen zadupají,
V Musy chrám hned mění chýži prostou,
Tvým pod znakem stená valné moře;
Žehnám Tobě, slávě Tvé se koře.
22
Ty jsi pozval Živu zlatoklasou,
V tom by dvoře chrám si vystavila,
Ty, by kněží mezi dělnou chasou
K obětem si žírným vyvolila;
S Tebou v spolku jasné Čechů Kníže
Nemroucí si lavřín na skráň víže.
Což to život nastal v dvoře Jeho,
Jenž se bělá, květným vrouben sadem,
V šíř i dáli zrakům pocestného;
Srdce plesá nad tím ladem, skladem,
V němž se učí mládež orbymilá,
Jak by rádlem vlasť svou zvelebila.
Ejhle Hynka! nejde na vzor jiných
V čas, jejž němá tvář i člověk světí,
Lelky chytat na pažitech stinných,
Aneb s svůdnou žerty tropit pletí;
Ale sluch i zraky všude nosí,
Kde jen s nebe nápoj ducha rosí.
23
Ten ho mladík učí lidumilný
Pérem vládnout, počtem brousit hlavu;
Ten zas poklad vážit zlatožilný
Ze knih, ssát i duchaživnou stravu;
Bystrá jeho hlava roučím letem
Spřátelí se s vědy jasným světem.
Krásné věru jesti podívání,
Kdyžto stromek, sám co v poli stojí,
Vlastní silou, bez ošetřování,
K nebi bujnou vznese hlavu svoji;
S něho rod se vzdušných pěvců nehne,
Pod něj chodec rád si ve stín lehne.
Krašší nad strom v poli pohled dává
Mladík bystrý, k činům rozžízněný;
On jak plamen, jenžto v jiskře spává,
Šlehne v éther čistý, prosluněný,
Vzbudí sám si větry, co mu vanou
V boky světlé, ježto k nebi planou.
24
Hanba vám, vy blbi pozlacení,
Jimžto mistrů velemoudrých tlupa
V hlavu duje zlatá naučení,
V hlavu duje bezhlavého hňupa:
Písčité se poušti podobáte,
Sta řek pijíc – chudou zeleň máte!
Na Hynka své zpuchlé vrzte zraky,
„Kdo tě,“ řkouce, „k píli této pudí?
Zda ti za to dává dary taky?
Kdo tě živí, šatí, ze sna budí?“
Na to Hynek, hrdě pozvedna se:
„Já! a já!“ vám řekne, „a já zase!“
Oněm, volám, hlavo bludná, tupá!
Ty, co rovnosť lidskou hlasně kážeš;
Tebe Osud patou věčnou zdupá,
S lepším-li se mistrem nepotážeš:
Dražší démant, nežli prostá skála –
V zlato určen ten, ta v zdi by stála.
25
Skrývej granátku se jiskrnatý
V písku zprahlém, v skalném lomu leže,
Přec tě vsadí zlatník ve šperk zlatý;
Zlíbáš krček ňádra cudná střeže;
Zaleskneš se na koruně králů,
Na obrubě posvátných pokálů.
Nebyl Hynek dlouho neviděný
V dvoře tom, kde bystré oko bdělo;
V brzku správce moudrý, osvícený,osvícený
Uzřel to, co tak se v zhůru mělo;
Ihned pozve, dada k tomu chvíli,
Hlavu bystrou do škol k vyšší píli.
Naděje, ty děvo medem d’chnoucí,
Družko smrtelníků nejvěrnější!
Tebe kochá srdce žalem mroucí;
Tebou cnosť se každá z prachu zvejší;
Tebe tratíc duše prchá z těla:
Běda! běda! komus oněměla.
26
Ty jsi s Hynkem stálé řeči vedla,
S tebou dělil lůžko, ploužil v poli,
Tys mu tajně z hrnku, z mísy jedla,
Ty ho těšíš, když ho srdce bolí,
Ve škole s ním sedáš, v domu Páně,
Vonným vínkem jeho zdobíš skráně.
Sedí kdesi, v tajném světa lůně
Osud mocný, v ocelové tvrzi;
Démantové srdce – na kovovém trůně –
Hlasně tlukouc, darem zhrzí
Všakým, um to věčný, nezviklaný,
Zákon zde, tam pravda věčná zvaný.
Po něm jdouce na té krásné zemi
Zákony ať lidské vždy se řídí;
Pakli vladař mocný, valné sněmy
Od něho se vzdálí s jednu pídi:
Už jim rozum v hlavě, srdce v těle
Vadne, ba i vadnou říše celé.
27
Zákony vy světské, svaté řády –
Ač jen řádů věčných stíny slabé –
Vám se srdce, hlava koří rády,
Vás mi z prsou ďábel uevydlabenevydlabe,
Dokud kapka krve bude ve mně,
Dokud ta mne bude nosit země.
Řeve války lvice, trůn se chvěje,
Zákon mocný, trůnu berla zlatá,
Volá Hynka orné od koleje,
V divý tanec by ta mírná pata
Ostruhama břinknouc poskočila,
Bujného by oře okročila.
Ach a co ta družka počne věrná,
Co s ním jedla, hruď mu blažívala?
Už jí kalí slza očka černá,
Jimiž často v zrak mu hledívala;
Ona prchne před lomozem války,
Krokem plachým, v nedohledné dálky.
28
NicNic, vy bloudi marní, malých duší,
Hynka srdce mírné nehaňte mi,
Že se leká, že jen zkázu tuší
Tam v té divé, pobouřené zemi;
Že se zvedna v noční ve mrákotě
Prchá k hájku, zbožné ku Dorotě.
Však on zákon hochem nevážený
Sám ho v slznou kdysi dobu stihne,
Až ho dvojlist sester uražený
Z domu vyštve, bičem pomsty švihne. –
Zatím ztiš se, svatá harfo moje,
K příštím zpěvům zotav síly svoje.
29
Zpěv III.
Vám, co v krásném mládenectví věku
Ňádro láskou vzňato plápolalo,
Též i vám, jimž v ladném teprv vděku
Vášní jemnou srdce zaklepalo;
Vám by harfa známé zněla zvuky,
Pějíc lásky vděk i lásky muky.
Avšak nosí krásná země tato
Srdce tvrdé, mrazem sobství ztuhlé,
Jež, co jemným duším milo, svato,
Hřbít by raděj zřely v smrtné truhle:
Těm ať píseň moje mluví v duši,
V zraky bije, v hluché hřímá uši.
30
Každý něco kochá na tom světě;
Ten se v zlato, ten se ve hru noří,
Ten se v krvi zvěře brodí kletě,
Ten zas láskou k slávě světské hoří,
Tento k vědám, Musám raděj hledí,
Pro víru ten svatou krev zas cedí.
ProtožProtož, Hynku, srdce v těle nose,
Na koníčku svojím směle rejdi,
Broď i rád se v medné lásky rose,
V úzký svazek s děvou čistou vejdi;
Jenom chraň se, ať ten vínek svíží
Hadem uštknut lístky neponíží.
Avšak ztiš se, strunko pošetilá,
Ta se vášeň bez tvých vzejme zvuků,
Tvůrce ruka v hruď ji každou sila,
Plno každé srdce lásky puků:
Bleskne slunko, puk i střelí vzhůru,
On i protne tvrdou skály kůru.
31
Hle už Hynkův křížek granátkový
Na krčku se Rachelinky houpá,
A ta jeho knížka svatá – kdo ví,
Zda-li sester víra láskou skoupá
Tuší, kterak v noční leje doby
Svaté city v duši bludné roby.
Přišla jeseň, ženců polní písně
K zvuku kos i srpů zazvučely,
Hynek pilný koná práci přísně,
Tu i tam ho zříti po den celý;
Povoz praští pode tíží snopů,
Vrstvy rostou do střech, stodol stropů.
A ta mladá v dvoře popelinka –
Mníte snad, že jako hrdé sestry
Hned si hoví, hned zas měkce spinká?
Hned zas tělo v šat si halí pestrý?
Na tu macochy ty cituprázné
Práce nakladou, až síla vázne.
32
Sotva slunko bleskne na obzoru,
Už se tiše z lůžka svého zvedá,
Křížek na rtech – pozří k nebes dvoru,
A, co robit, rukou dělnou hledá;
Kdyby děvy láska nesílila,
Už by dávno v tmavém hrobě hnila.
Ale láska, tento anděl ladný,
Křídlem tajným pot jí s čela suší,
V parnu větřík na ni vane chladný,
V spánky libé útlou jímá duši;
Růže seje na ty něžné líce,
Písně loudí z ňader krasavice.
Dvé se milých zbožným Moslemínům
Ve poledních zemích podobáte;
Jako tito, k palmy lnouce stínům,
Pětkrát za den hledí k Mekce svaté;
Tak i vám je zříti v místa drahá,
Jenže nad to píle vaše sahá.
33
Toho zákon jednou v žití víže,
By hnul k Mekce línou nohu svoji;
K druhu družka, k ní on bez obtíže
Koná za den třeba pouť i dvojí;
V noci, ve dne, i když slunko pálí,
Noha větrem letět neotálí.
Jedva slunko modrém na blankytě
Kolmo na zem vrhlo zlaté střelky,
Skončí Rachel doma práci hbitě,
Na křídlech pak dělné letíc včelky
Za milencem s krmí živnou spěje,
S tou, co do žil sílu valnou leje.
Ne-li retem, očkem hocha zlíbá,
A zas v novou práci ruku zvedne,
S srpem v ruce k zemi hlavu shýbá,
Sem, ni tam se pilná neohledne;
Jenom časem tajným oka mžikem
Stranou pozří k němu, jako zvykem.
34
Kdyby otec zřel ji šedovlasý,
Ana tak se pilnou prací trudí,
On, se modle, tak by zvolal asi:
„Kéž, o Pane, rámě tvoje zbudí
Dceři drahé Boza v takou dobu,
Prv než klesnu do chladného hrobu!“
Líto mi tě, révo medoplodná,
Ježto sama stojíš v širém poli,
Tebou zmítá bouře hrůzorodná,
Do tě pere chodec drzou holí;
Ty se plazíš v blátě, v prachu šedém,
I ta žába zlým tě zkálí jedem.
Kdyby širá stromu koruna tě
Byla zvedla ze šedého prachu,
Hrozen mnohý plúl by v slunozlatě,
Rdě se krásně v rudohnědém nachu;
Žába, chodec, prach i brudné bláto...
Hrdě bysi shůry zřela na to.
35
Protož nevybírej, děvo, tuze,
Abys, kvetouc krásně, nepřebrala,
Zvad’-li kvítek na zeleném luze,
Nikdy víc ho ruka netrhala,
Na tu révu toč své jasné zraky,
Nechceš-li se v prachu plazit taky.
Znal jsem druhdy, v útlém stoje věku,
Děvče hodné, v plném květu jsoucí,
Váhal rozum, komu více vděku,
Tělu, či té duši dal by vroucí;
Už to tělo hlodá červík žravý,
A ta duše – s anděly se baví.
Ach o Bože! darmo ručky bílé
Zpínala tam k hochu na kopečku,
Prv co smál se, hleděl na ni mile,
Koje srdce teplém na srdečku;
On už neměl očí, neměl uší
Pro tu krásnou v těle krásném duši.
36
Taký červík v srdci naši robu
Zoubkem neunavným neužírá:
Příznivou-li kynout uzří dobu,
Druh už druha vřele v náruč svírá,
Srdce k srdci, ret se ke rtu vine,
Duše dvojí v duši jednu splyne.
V taká pouta obou srdce padla,
Tak se Hynek do té duše vhroužil,
Že by bez ustání, pilen rádla,
Dvakrát čtrnáct roků za ni sloužil;
Pro tu Rachel, pro to ladné tělo
Srdce by mu z prsou vyletělo.
V tmavém srdci matky naší země
Hoří oheň věčný, neuhasný,
Vlna žhoucí, záříc rudotemně,
Věčně řeve jek svůj hromohlasný.
Tamo Satan s běsy hříchy kuje,
Zatracencům vzteklým tyranuje.
37
Ani tak ty žáry věčně vroucí
Nepálí tu šelmu v černou duši,
Jako když, že štěstí z ňádra jdoucí
Koho blaží, v dravém srdci tuší;
Ihned metá v medném obalení
Hříchu jedy šťastným do stavení.
Sotva okem v noci blýskajícím
Uzřel Hynka, milenku an líbá,
Už i kuje tlukem v pekle hřmícím
Černý hřích, co mocně ňádrem hýbá;
Vilnosť s medem sladkým v jedno sváří,
Jakby vlka s beránkovou tváří.
Rarach tudíž – běs to černochudý –
Rohaté své čelo před ním sklání,
Jazyk plazí dlouhý, hnědorudý,
Ohon choulí černý bez ustání;
Hladen mrzké tyranovy chvály
K službě jemu státi neotálí.
38
Na Moravě, v divokrásném krajikraji,
Sloupské díry pod zemí se hatí,
V těch se šelma dravá za dne tajítají,
A když kvězdyhvězdy blankyt jasný zlatí,
Ostrodrapou do Čech jechá patou,
Kvítí mře pod chůzí jedovatou.
Hle už hájkem ku dvoru se snuje,
Už se ve dvůr vkradl, v krbu čeká,
Druh až druha vřele pomiluje;
Aby v ňádra, jemnou vášní měkkáměkká,
Vrhl hřích ten, ve dví rozpoltěný,
Okem láskou spitých neviděný.
Vám, jimž doba lákající k hříchu
Nikdy buď, neb zřídka kdy se smála,
Snadno vésti s ctností hrdou pýchu,
Laciná vás zdobí česť a chvála;
Ale zdaby v středu svůdných sadů
Prázdni byli ďáblových úkladů?
39
Hynka k děvě jedna střecha váže,
Den i dva se druhdy Isák bludný,
Sester dvojlist v dvoře neukáže;
Což pak divu, že ten zloboh škůdný
V brzku příznivé se dočká doby,
Aby zmařil vínek slabé roby.
Už se dočkal, už se chechtem děsným
Černá půlnoc strašně rozléhala,
Anděl strážce, sevřen bolem těsným,
Horké ronil slzy, zaplakala
Dvojí matka dvojice té padlé,
S nebes hledíc na ty kvítky svadlé.
Ach o Bože! kdož ty slzy sčítá,
Co jich padne, až, co peklem skuto,
Pověsť ta, co stále světem lítá,
Šeptem zde, a na hlas poví tuto?
Tolik perel moře nemá v sobě,
Aniž mračno kapek v bouřné době.
40
Blaze tomu, komu srdce čisté
Od kolébky k hrobu dochováno,
Jemu růže vezdy plnolisté
Rdí se v duši, jako v rosné ráno,
Jemu píseň v ústech neutichne,
Srdce bolem zřídka kdy mu vzdychne.
Ale běda! běda! pak-li v tebe
Vina žravý zakotvila zoubek;
Hned ti z prsou mizí modré nebe,
Jako chorý v mladém lese doubek
Chřadnout počneš, po listu list padne,
Život jarý, než se nadáš, zvadne.
Pláče Rachel bledá v noci ve dne,
Bez ustání svíží vínek hledá,
Vzdychá chodíc, ležíc i když sedne;
Neboť běda! užtě hlavu zvedá
Kvítek noční, sazen v duchů době,
Hroze hanbou prstu ku podobě.
41
Dej jí hedbáv, dej jí drahé šperky,
Pamlskem ji zasyp z rajských říší,
Po němž touží všeho světa dcerky:
Nic jí chorou duši neutiší;
Hanby té, co pod srdcem jí hostí,
Jenom sňatek aneb smrť ji sprostí.
Isák starý, vida dcerku milou,
Ana bledne, víc a více chřadne,
Bázliv kýve hlavou sněhobílou,
Mnohé slovo temné z úst mu padne:
„Pomoz, Hospodine hromovládný!“
Často dí, když neslyší ho žádný.
Ale dcerky – bystrozraké feny –
Po Rachelce koulí černé oči,
Tajemství to divné, velké ceny,
Mozkem hýbe jim a srdcem točí;
Tušíť macochy ty v mysli hrdé,
Že se jádro tají v slupce tvrdé.
42
Už i v trudném popelčině oku,
V bledém líci, v nejisté i chůzi
Čtou, co v necelém se zjeví roku;
Ba už jisto, ach o věčné hrůzy!
Že jí hanba pode srdcem roste,
Že už svadl vínek sestry prosté.
Lakomec tak nikdy nezaplesá,
Našed poklad ve svém sadu květném,
Jako dvojlist, zprávu hříšnou nesa
Starci, dýku noře v srdci letném;
Pro ně krevná sestra ceny nemá,
Pro ně láska k otci – dávno němá.
Jako blesk, když zahřmí z čista jasna,
Lidské duše hrozným děsí lekem:
Tako stařec, hrůzou všecek žasna,
Strnul, a pak strašným zařval jekem;
Rval si bradu, rval si kadeř sivou,
Takto klna vášní zmítán divou:
43
„Povstaň v hněvě svojímsvojím, Hospodine!
Oheň žhoucí dolů sesyp s nebe,
Jím ať sodomář ten kletý zhyne,
Ať mu krev i duši z těla střebe,
Tomu vrahu drahé krve mojí:
Raň ho ranou, věk co nezahojí!“
Taká kletba z úst mu siných vřela;
Taká pomsta tělem lomcovala,
Že, než den se s nocí spojil zcela,
Hynek ven i děva putovala;
Onen vyštván, pes jak poběsilý,
Tato bezděk niknouc domov milý.
Černá noci, ty jsi Hynka zřela,
An se tehdá, bludnou patou pádě,
Nesl k městu jako roučí střela;
Aby vinu, toto dravé hádě,
Z prsou vyrval, tu, co tolik hoře
Zrodila mu v Isákově dvoře.
44
Už mu divý války lomoz kyne,
Už mu srdce pod železem bije,
Už mu, kam se vranka bujná šine,
Hrozí vrahů mnohohlavá zmije;
Bubnů třesk a kusů hromy hlasné
Zvěstují mu boje přeúžasné.
A ta Rachel – kam se smutná děje?
K Dorce nutí vzdornou nohu svoji,
Hoříc v líci horké poty leje;
Hned jde rychle, hnedky zase stojí,
Až pak koncem, síly dadouc sobě,
Vešla v chýži polo tonouc v mdlobě.
45
Zpěv IV.
Na Dunaji, mocném veletoku,
Panenské se k nebi nesou hradby,
U jich černých, skalopevných boků
Mnohý vrah už kruté slavil svatby,
Od nich mnohá střela odražena,
Z hromonosných jícnů vychrlená.
Zpurný Maďar, vzdoře Zeměpánu,
Divé vede harce z tvrze této,
Mnohou raněn mnohou vrátil ránu,
Mnoho kovu vůkol rozeseto;
Váh i Nitra, Tater proudy jasné,
Mnohé zřely půtky přeúžasné.
46
Chvěj sese, panno! marné vzdorování,
Aj už věnec, hmyzem zhlodán žerným,
Květy vonné, svíží listy sklání,
Padneš v kořisť vojům králi věrným;
Třeba hradba skalopevně stála,
Pevné vůli vzdá se kov i skála.
Břehem Nitry tlupa jezdců táhne,
Dusot koní, šavlí divé znění
Hrůzu sypesype, až kam oko sáhne;
Zbujné písně v divém hlaholení
Z tisíc hrdel do oblak se nesou,
Až se rykem hory doly třesou.
Aj tu náhle písně oněměly,
A hned zase z tisíc hrdel hřmělo:
„Vrazi! vrazi! éljen husar smělý!“
Rázem tisíc šavlí zazvučelo,
Rázem cvakly lehké karabíny,
Cválem hnáno věrné na vojíny.
47
Vratiž zpět se rychlo ku táboru,
Chrabrá hrstko jezdců králi věrných,
Vrahů síla – měj se na pozoru –
Mrákot v duši nasype ti černých,
Vrahů síla – deset na jednoho,
Vrať se zpátky, nepořídíš mnoho!
„Vrahů síla,“ vece statný vůdce,
Tím„Tím se více dosekáme slávy,
Vlk, ač sám, přec ve krvavé půtce
Stádo ovcí zubem dravým zdáví;
Vzhůru na ně, taste ostré meče,
Bůh nás vede do krvavé seče!“
Jako jiskra, vpadši ve prach střelný,
Zemětřasný výbuch vyvolává,
Tako vůdcův hlas ten velitelný
Hrstce té hned sílu valnou dává:
Máchli mečem, hřebcům v boky dali,
Krutý tanec s vrahy započali.
48
Krutý boj se se stran obou strhl,
Chrabře s obou stran si počínáno,
Toho palaš s hřebce dolů svrhl,
Tomu kulkou srdce rozerváno;
Mroucích ryk a vrahů divé klení
Karabín jen ruší rachotění.
Ach už hrstka kyrysníků statných
Ve hlouček se malý proměnila,
A ta, v činech skvíc se přeudatných,
Zkázy vrahů snad by dovršila,
Kdyby síla, kypíc bez ustání,
Sama k svému nešla dokonání.
Aj už vůdce v sedle váhu tratí,
Už naň husar s břitkým mečem žene,
Pak-li přítel vraha neutratí,
Klesne tělo krví pobrocené,
Bezduch padne, věren svému králi,
Kníže rodem, od otčiny v dáli.
49
Mezi hloučkem chrabrých kyrysníků
Statný mládec čacky hospodaří,
Proti jeho ranám není líků,
Vrahů život za životem maří;
Řekl bys, že Mars to dřevných věků,
Římem slaven, slaven ode Řeků.
Není Mars to, je to jarý Hynek,
Co si k vůdci svému dráhu klestí,
Co si dříve nedá odpočinek,
Až to rámě odťal silnou pěstí,
Co tak divě na knížete vráží,
Co tak strašno celém na Pováží.
Taká rána, silnou pěstí ťatá,
Vrahy k pomstě kruté rozkatila;
Tudíž rouchla pistol z pouzdra vzatá,
Ach – a Hynka v čelo poranila
Tak, že tma hned černá duši halí,
Ano tělo s koně v důl se svalí.
50
Aj tu náhle šedém na obzoru
Od Komárna mrak se prachu vzejme;
„Pomoc, bratří, spěje od táboru,
Ještě chvílku statně vytrvejme,
Pomoc blízka, padne Maďar zbujný!“
Zvolá vůdce mladý, jarobujný.
Zraky bleskly pod helmicí každou,
Hlasněj bila srdce pod ocelí,
Krutější se zardí Nitra vraždou,
Klesá Maďar navždy oněmělý;
Aj už zřít ho divém na útěku
K horám tu, tam přes zpěněnou řeku.
Také boje vřely pod Komárnem,
Také půtky zřely Váh i Nitra,
Ana v chýžce v hoři slzodárném,slzodárném
Děva lkala do noci i jitra,
Bděci stále nade tílkem děcka,
Jemu dýšíc, jemu žijíc všecka.
51
Dorka stará k děvy prosbě vroucí
Sluhu zavolala Krista Pána,
Aby křestem spása nehynoucí
Synku nemluvňátku byla dána;
Na křtu „Hynek,“Hynek“, drahé matce jmeno,
By mu Církví bylo uděleno.
Minul měsíc, minul čtvrtý, pátý,
Už i šestý chodem líným míjí;
Tu se Isák, v srdci rozehřátý,
Přibral k dceři se shrbenou šijí;
Kletbu strašnou s její sejmul hlavy,
Kozla s hříchy vehnav do Vltavy.
Tak se zase k vůli rodných šedin
Milé dítě ve dvůr navrátilo;
Ona slasť mu, ona poklad jedin,
Pro ni jen by srdce jeho bilo;
Jeho péčí děcku dáno věna,
Dobrá pověsť děvě zachráněna.
52
Ano, více, což se zřídka stává,
Činit pílí pro tu padlou dcerku:
Hledá zetě, známým vědět dává,
Coby hned, co dalby na doběrku;
Takých slibů libozvuké znění
Kýže ženich ihned neocení?
Jako mouchy za medem hned letí,
Pak-li d’chnutí sladké zavanulo;
Fatkářů jak lichotivé smetí
Zlatých blbů stoly zasednulo:
Tak i ženichů se množí tlupy,
Darů skvostných četné rostou kupy.
Isák zase skoumá dcerku milou,
Zda by ten, či ten jí nešel k duhu;
Ten že bohat, tvrdí řečí čilou,
Ten že zjezdil půli zeměkruhu,
Ten že mlád je, mravů jemných jistě,
Ten že zase ošacený čistě.
53
Darmo plýtváš slovem z duše jdoucím,
Starý bloude, věkem nezmoudřelý;
Toho, po němž touží ňádrem dmoucím
Dcerka tvoje, slzíc po den celý,
Nevyrve žid z prsou pozlacený,
Co by znectil křížek drahocenný.
Tak to druhdy na tom světě bývá,
Že ten rozum lidský tone v bludu:
Je-li duše chorá, tudíž vlívá
Vodky léčné do tělesných údů;
Pak-li hlava bolíc v ohni stojí,
Honem tělo potem vroucím hojí.
Isák starý, vida v světle denním,
Že se dcerka k volbě nijak nemá,
Nutí slovem ji i přísným zřením;
Už i Sára, posud hněvem němá,
Lestným retem sestře k sňatku radí,
Hledíc, jak ji z domu vystrnadí.
54
„Vol si muže, drahé srdce moje,“
Vece sladce, hladíc líčka bledá,
„Pohleď na nás, sestry na oboje,
Kterak nám té slasti osud nedá,
Kterak trudno smutné o samotě
Bloudit světem bez milého chotě.
Vyvol muže, co by chránil tebe,
Co by život sladil klopotavý;
K tomu nutká tě i samo nebe,
Nebo slyš, co lidé vůkol praví,
Že ten mladík, co ti v srdci žije,
Dávno v nepřátelské zemi hnije!“
Na ta slova Rachel nezkušená –
Žeby Hynek v tmavém hnil už hrobě –
Buchla na zem jakby ohromená,
A když zase přivedena k sobě,
Tupým zrakem stále před se hledí,
K prosbám jejich „ne,“ne“, ni „ano“ nedí.
55
Skály tvrdé kapka prohlodává,
Tepouc tiše do nich bez ustání;
Otec s dcerma brzy důkaz dává,
Že ni srdce děvy do skonání
Tvrdou zůstat nedovede skalou,
Že se poddá s duší rozedralou.
K její prosbě Isák zvolí zetě,
Jaký vhod mu přede všemi zdá se,
Který slyne v israelském světě
Zlatem zvučným, květa v plné kráse;
Ten ji darem skvostným obdaruje,
Vše se k svatbě hlučné připravuje.
Přes Moravskočeské mezihoří
Zádumčivý vojín rychlo kráčí.
Hned mu hlava ohněm palným hoří,
Hned zas slza líce bledé zmáčí,
Druhdy dumná z úst mu zavzní píseň,
Jejíž matka – bolná v srdci tíseň.
56
„Matko země, proč mne ještě nosíš?
Proč’s mne lůnem chladným neobjala?
A tyty, Holá, proč jen stále kosíš
Ty, jež sudba štěstím obsypala?“
Tako vzdychá, palaš na rameně,
Na němž helm se houpá o řemeně.
Kolik„Kolik druhů smutném na bojišti
Zřít mi bylo spánkem věčným spitých;
Kolik v smutném onom ranhojišti
Niknout na vždy bojů s vrahy lítých!
A já sirý, židem pohaněný,
Těžce raněn žiju uzdravený!
Nač mi límec zdobí jasné hvězdy,
Nač má prsa zdobí peníz zlatý,
Když mi bez ní žíti trudně vezdy,
Když nás dělí víry rozdíl svatý?
Nač i plat mi vůdcem, králem daný,
Když ten svazek na vždy potrhaný?“
57
Tak si vedl, slzy horké roně,
Víc a více vášní divou plana;
Aj už skví se šedém na záhoně
Meč i helm i zdoba odervaná;
Řek’ bys, vida, an tu v trávě leží,
Že už shasl život jeho svěží.
Avšak ptej se jeho ranhojiče,
Víť on, co ta značí vášeň jeho,
Že když zuří, vůkol všecko niče,
Že to zápal mozku raněného,
Jenžto druhdy Hynkem zalomcuje,
Pak se zase náhle utišuje.
Dozuřila vášeň, žár i zmizí,
Co mu hlavu divě rozplamenil,
Zvedl helm i meč i zlato ryzí,
Palaš s helmem zase naramenil,
A dál v horkém ubíral se potě,
Přímo míře k zbožné ku Dorotě.
58
Hlučno, živo v Isákově dvoře,
Vše se k veselosti slavné chystá,
Rachel, majíc stát se chotí v skoře,
Darem vezme roucha drahá, čistá;
Otec plesá, sestry závisť souží,
Jí však tíseň ňádra chorá ouží.
Trpí tiše, slůvka neprohodí,
Slza v oku nezaperlí více,
Na vzor luny, po nebi co chodí,
Zbledly druhdy růžné její líce;
Jako ovce na vražednou jatku,
Půjde ticha k bezděčnému sňatku.
Hynek zatím, došed malé chýše,
A se dosti nacelovav synka,
Lístek malý matce jeho píše,
Aby, jest-li ještě jednou Hynka
Zřít by chtěla, přišla ihned k němu
V chýžku malou, k hájku zelenému.
59
Sotva Rachel psaní Dorkou dané
Uzří, hned jí jiskry prší z očí,
Ňádro, lekem valně rozdýchané,
Div že se jí ve dví nerozskočí;
Ihned k němu nohou lehkou letí
Pták jak v křídel roučím rozepětí.
Už je v hájku, do dveří už padla,
Už i srdce k srdci mocně tluče,
Jakby nikdy byla neochladlaneochladla,
Proudí krev jim v žilách kolem ruče;
Posléz – an se na plod drahý nahnou –
Na věky se vespol zapřisahnou.
Dorka zatím, během zudychaná,
Do chaloupky své se navrátila,
A jim, slova kokcíc potrhaná,
Bouři srdcelomnou zlověstila:
„Isák starý, zuře krutým rykem,
S ženichem tu bude okamžikem!“
60
Vděčné zvíře, věrné pánu svému
Jesti pes, i šlehán pána líže;
Dej mu vroucí nápoj žíznivému,
Ihned v dumné vzteky sebe hříže,
Běsně věká v popěněném psinci,
Vře i proti svému dobrodinci.
Sotva Hynek, rozřevněný v duši,
Jmeno ono strašné pozaslechl,
Už se známá vášeň v srdci vzruší,
Jak by ďas mu černý v hruď ji vdechl;
Vlas mu doubkem stojí na temeně,
Až se hrozí Dorka uděšeně.
„Běda! běda!“ volá hlasem tklivým,
„Nech sisi, židežide, strašnou svoji klatbu!“
A hned zase hlasem dodá divým:
„Krvavou zde v chýži uzříš svatbu!
Pojmu ženu krví pokřestěnou –
Za tu hlavu kulí poraněnou!“
61
Tako zuře palaš obnažený
Děvě ve hruď rozvlněnou vbodne,
A než uzří otec uděšený
V krvi vlastní mříti dítě rodné:
Krev už obou jedním proudem vřela,
Obou duše z těla uletěla.
* * *
Blíže dvora, pod vysokou strání
Svaté pole k Vltavě se vine,
Potok bystrý v zvučném klokotání
Pod hřbitovem v proudech řeky hyne;
Tamo v tichém mrtvých pohřebišti
Dvěma jeden svatý Kříž se blyští.
62
Časem letním, když už slunko zlaté
V polích vůkol velké stíny hází,
Vídat dítě, za ručku jak jaté
S prababičkou do hřbitova vchází,
A pak slzou děckou trávu rosí,
Za rodičů duše nebe prosí.
V matce naší, stověžité Praze,
Mnohá dobrá, zlá i žije duše,
Kdo má peněz, tomu prý tam blaze,
Jenže střela, z smrtné letíc kušekuše,
Zlatého i v Praze lotra skolí,
Aniž méň ho krutá rána bolí.
Sáro! Hester! hrdé slípky páví,
Co se v hedbáv, zlato odíváte,
Však i vás ta Holá s kosou zdáví,
Rvouc vám z prsou srdce jedovaté;
Na vás Praha prstem ukazuje,
Kdo váš osud v pekle mymalujevymaluje?!
63
Sestru s chladnou krví zabilyste,
Otec hořem seschlý světem bloudí,
Nemá, kde by lehl, schrány jisté,
Co as věčný Soudce vám usoudí?!
Na vás Praha prstem ukazuje,
Kdo váš osud v pekle vymaluje?!
E: av; 2004
64