NOCI!

NOCI!
NOCI umdlené čekáním jitra! Stíny dní, které jsme měli a budeme míti! Hodiny, v nichž okamžiky jsou ohnisky zvuku odraženého z dálek! Noci, v nichž proudy mystické lásky dušemi vanou od světa k světu a ze zraků září podmaňující hloubkou budoucích světel! Noci, kdy země se propadá do tmy, z níž vyšla a nová tvoří se v snění, s novými růžemi zahrad a s jinou blízkostí smrti! Noci měsíční hudby s vůněmi touhy, již duše v cizině cítí, když slyší píseň své vzdálené Vlasti! Echa tonů, jimiž jásá slunce neviditelné! Noci, kdy hvězdy všech prostorů zdají se závratným snem, jejž vysnila země, a do něhož jsme v extasi vešli, jak umělec v dílo mistra milovaného! Noci, v nichž naděje k loži teskného přichází dveřmi na vždy uzamčenými, v šatě utkaném z paprsků příštích a z vůní květů, jež vadnou rosami rána! Noci svatých, bdících na modlitbách díků za úrodu, jichžjiž celou rozdali bratřím; pěšinou polní se vrátili, chudí, neviděni pro výši vlastních svých klasů. [20] Noci samotářů, jichž duše zapalují svá uhaslá světla o hvězdy a sestupují s nimi do hlubin, kde polibky mají silnou chuť smrti a ticha! Noci čekajících, jichž duše, jak hladiny zvlněné příliš nemohou odrážet výší, a ty, které u dna již krvácejí prvními reflexy nového slunce! A noci, symboly mystické Noci, v níž pozemský život snem těžkým dříme, aby duše nabyly síly pro přijetí vyššího světla! [21]