Různé cesty.

Ludvík Lošťák

Různé cesty.
Ty pláčeš nad květem, že brzo hyne, ty pláčeš nad rovem, po němž se břečtan vine, a lkáš, že slunce zlaté přálo ti paprskův tak příliš málo. A ty zas k lásce pneš své ruce obě, a prosíš, aby hled svůj naklonila k tobě, a retem svým ti na ret padla, a na něm kvetla, na něm vadla. A jiný putuje po hájích, rolích, [63] a bloudí s lyrou svou jak bloudí ptáci v polích, a srdce žal a srdce hněvy, i slze, mění v čarozpěvy. A onen k hvězdám jde a hledá věčnosť, a ptá se, v rakvi-li se skrývá nekonečnosť, – či zdali v duši lidské víra je zrnem z duše všehomíra?! Tak všichni cestou jdem, než každý jinou; a jedni vítězí a druzí v boji hynou, – však jeden cíl nás všechny víže, a čím dál jdem, tím jsme mu blíže... 64