V nemoci.
Kdo tu? Co po mně nyní jelo
jak páchnoucí a mrazný dráp?
Krev všechna v hlavě, hoří čelo...
A z noci zní sem nářek žab...
To bledě modré světlo loupí
mých očí sílu...přízrak ten –
hu, vypasený měsíc hloupý
se vehoupl mi do oken.
A hodiny do toho ticha
svůj neúnavný pouští hlas...
A kdo tam v koutě těžce vzdychá,
a po špičkách jde ke mně zas?
Jsi ty to? Ty? Cha, k smíchu, k smíchu,
ty mlčiteli příšerný!
Ty bajko! Zkrotím tvoji pýchu,
kostlivče žlutý, mizerný!
59
Co chceš? Mně všecko vzalo žití,
ne najednou; tak pomalu,
jako když slyšíš kapky zníti
po bouře divém přívalu.
Ó život napálil tě, brachu,
ach život, taškář prohnaný!
Dej sem hnát ruky, bídný brachu,
ať ošizen – jsi bez hany!
Vem, co mám. V hlavách u postele
to okované kopí zříš?
Je dosud teplé, zkrvavělé.
Štít neměl jsem. A pojďme již!
60