Napoleon.

Napoleon.
Krev rozpálena žárem Revoluce vířila divě v lidstva arteriích, horečka silná schvátila mu duši i jasný kdysi rozum. – Bratrství, rovnost, – řinulo se z hrdla – a volnost! – v blabolení fantastickém a z nejdálnějších koutů zeměkoule ta hesla hřměla echem. To nepříčetné lidstvo, hrůza, hrůza – zrušilo boha, preláty a svaté, zavřelo nebe, ztroskotalo peklo i svazky s minulostí. A – třikrát hrůza – sťalo s trupu hlavu, královskou svatou pomazanou hlavu, a mínilo, že jeho krev je ruda jak krev každého lotra. 61 Však Prozřetelnost, která drží přísně osudy sluncí, hvězd a toho světa v kolejích, řádech věky ustálených, pohnula mračnou brvou. A felčar malý s ocelovým zrakem, třírohý klobouk na antické hlavě, masité ruce v zadu založeny, všel k lidstvu trpícímu. A odhodlaně zajel ostrým nožem do žhavých žil po starodávném zvyku, a nemocná krev vystříkla hned tryskem a zbarvila mu ruce. A chladnokrevný felčar zajel znovu a ještě znovu, zvolna rozohňoval se při té práci, jak to bývá zvykem u mužů odborníků. Krev stříkala na bílé domky vísek, zelená pole, na pevnostní valy, mechové skály, drsná těla stromů i zasněžené pláně, do proudů řek a zelenavých moří, na rozpálený sluncem písek pouště se řinuly ty purpurové trysky, a lidstvo zmítalo se. 62 A tlustý felčar navrátil je k bohu, k nebi a peklu, prelátům a svatým – a lidstvo pokorně šíj naklonilo – už bylo uzdraveno. Bratrství, volnost, rovnost nahradil mu přeludem slávy, hromovým děl hřměním, tituly, kříži – a to milé lidstvo si libovati začlo. A dobrý felčar – když se lidstvu stesklo po králi, sám si korunu vtisk’ v čelo a pro jistotu stále, stále ještě mu pouštěl čile žilou. Už dílo uzdravení dokonáno. V koleje, řády věky ustálené je navráceno lidstvo. A krev jeho jde moudře, opatrně. Jak mouřenín, jenž vykonal své dílo. pad’ felčar z neuprosně strašné dlaně Prozřetelnosti. Nepotřebný nástroj byl vržen v dálku, v dálku. Na žluté skále v moři beze hranic sedával v dumách, snil o pacientu, o horké krvi; jednou k podvečeru jak prostý šosák zemřel... 63 Jsme zdrávi, zdrávi jako naši otci, jimž pomohl on. K jeho jménu víže se vděčnost naše. My ji zovem slávou, však slávou cit ten není. To jeho jméno mrazivě nás lehtá, ty ruce jeho zkrvavené děsí a v prachu ležíme před jeho zjevem s úžasem zříce k němu. Se zvědavostí prostoduchých lidí si šeptáme dnes pikantní klep o něm a šťastni jsme, že postřehli jsme na něm slabůstku jakous lidskou. – – – – – – – – – – – Básníci větší pěli jemu hymny. Já, člověk prostý, suchou prostou odou mu děkuji za naše skalopevné střízlivé pevné zdraví! 64