KOMENSKÝ.

KOMENSKÝ. (Při zprávě o uzavření míru westfálského.)
Vojáci rozdělili sobě roucha a metali los o suknici jeho, že stkaná byla... Nah a zkrvácený na kříži visíš, národe můj drahý, a patříš na ně, slovem nežaluje, neb se řádem a věcmi toho světa víc nemá ničeho tvá teskná duše – ty k nebi zíráš, hledaje tam Pána, bys pouze řek mu zmírajícím hlasem: Proč opustils mě, Bože můj, můj Bože!?... Kolikrát psal jsem panu kancléřovi, kolikrát připomínal Oxenstjerně: He, otče milý, prosím látku tvoji, až války Litice, jež nyní chvátí jak životy, tak dům i plody polí, opilá krví, oslepená ohněm, jejž boží zemí léta rozhazuje, 224 usedne unavená, a Mír Páně přikvačí křepce, sváže ruce její a vhodí v propast, návratu zkad není – ty pomni, otče milý, že můj národ byl prvý, který vrátil Krista světu svým apoštolem, mučenníkem Husem, že národ můj dal Krista toho Němcům a Němci vám pak; pomni otče milý, že proto jenom tyransky a zlostně pěst moci světské Řím nám na šíj vedl. Víš, byla vzpoura proti císařovi a víš, jak císař rebelii ztrestal – zda neprávem či právem? Ztrestal mocí, však, otče milý, nevinen byl lid můj, jenž k mocných zápasu zřel jako divák a ztýrán byl tím, kdo mu v blízko přišel – a lid ten nesl potom tresty viny, jíž prost byl; nesl pokuty a trýzně, jichž nezasloužil; ďábelskou mstou zemi se Řím mstil za to, kolébkou že byla kdys mistra Jana, Táborů a Bratří... Já úpěnlivě prosil, otče milý, bys nezapomněl nevinného lidu a nenechal ho v ruce trýznitelů – vždyť nechcem ničeho, což proti právu! Dlaň tvrdou zadrž, aby nedobilanedobila, 225 co ještě dýchá! Dýchat dovolte nám a Boha, jak jej známe, neberte nám! – Ted dokonala sběsilá ta vojna i moje naděje... Tak odkopli nás, jak pes je odkopnut, když z deště zloby chce vplížit v dům se, jehož dvéře právě se otevřely nějakému hosti. Hlas neozval se, nezvedla se ruka, by ukázala na zem zkrvavenou, spálená města, dědiny a role a zbytky lidu, jenž jak plachý zajíc spí s nezavřeným zrakem, by i ze sna hned zahlíd palaš dragouna a kutnu římského kněze – apoštolů nových... Jak žoldnéři si rozdělili roucha a los metali o suknici tvoji, národe můj, můj lide umučený!... A dán je pokoj lidem dobré vůle tím mírem nyní... Kancléř Oxenstjerna tak vzkázal mi, že nechybělo věru zástupcům švédským pro nás blahovůle, však nezdarem svým že jsme sami vinni; 226 proč prý se postavila mládež naše pod vůdcem Plachým Jiřím jezovitou na pražském mostě proti vojům švédským za katolický římský religion a za císařskou Milost Ferdinanda? Prý důvod z toho nezvratný si vzali zástupci císařovi, aby předem odmítli každý návrh, jenž by jednal o zemi české mimo svrchovanou císařskou vůli... Na mostě prý skutkem jsme osvědčili, že chcem krev svou dáti s dětinskou láskou za císaře otce – – a císař mile vítal projev taký rodinných citů znovu oživělých a prohlásit dal slavnostně a svatě, že o mír jedná rád, ne neustupně, však přes práh rodiny a domu svého nárokům žádným vejít nedovolí... Tak zkatoličen je můj národ nyní a takto k rodině je nyní čítán... A čítán všemi národy, jichž posli u stolu zeleného radili se o vojny skončení a vládě míru. I Švédi umlkli a souhlasili, 227 a přece naši lidé, přinuceni za meze vlasti vyjít, v jejich vojště po koncích světa všech se bili čestně po boku jejich, míníce, že bijí se za shledání se ztracenou zemí. A Švédi znali to a znali hoře, jež dívalo se kalným zrakem z duší, a znali trudné dny... A zapřeli nás a opustili... S lotry pod kříž sedli a kostkovali o tu sukni naši – krev jistě dopadala v kapkách na ně a na lupy a kupy jejich – klidně ji setřeli a svědomí svá asi vyhlídkou prospěchů svých zkonejšili... Tak strom jen stojí v poli osamělý, jenž všem dal, co měl: ptákům útočiště pro hnízda jejich, v žáru léta chodcům útulek stinný, ovoce své všecko všem, kdož ho chtěli – přiložili ostří na kořen jeho, nikdo nevzpomenul a nikdo nevykřikl: Šetřte jeho! Ty věčný Bože, ty znáš děje naše a víš, že první touhou všech tuch našich vždy bylo, poznat Tebe a Tvou vůli a dle ní žíti – panovníče věčný, 228 a zhřešeno-li nějak v snaze této pak víš, že hřích ten stal se mimovolně a trestu nezasloužil! Co teď zbývá? V dlaň složit skráně, aby slzy tekly do cizí půdy? Žalovat a stenat jak Prorok Páně nad zbořeným městem? Meč nepomoh a spojenec nás zradil, už není doufání než v sama sebe. Vždyť všemu vzdor, můj národe, já věřím na příští tvé, na vzkříšení tvé slavné a že tvé místo bude v sboru živých a vláda věcí tvých že se ti vrátí! Je spravedlnost vyšší oné denní, jež po krvavých polích bojišť chodí a sedá u zelených stolů poslů a z komor vládců slepá vycházívá – a v tu jen věře, smím a mohu věřit v tvé příští ráno, zmučený můj lide! A všecko připravit a býti hotov, než jitro přijde, potřebno a nutno. Tu půdu líchy zdupané zas zdělat, zdi chalup postavit a dát jim krovy 229 a do světniček vésti nové lidi... A do záhonů, sadů, do brázd polí sít s láskou, vírou a sít trpělivě a nečekat, že ovoce sám sklidíš, jež příštím věkům teprv usouzeno. Sám jitra nedočkám se, prach můj bude už větry roznesen, než ono vzplane, však hrob se otevře, by v slávě vydal co bez viny a ještě dýchající, v něj za mrtvolu bylo uloženo, a rány zbodaných tvých údů budou pak slávou tvojí, národe můj milý, a příští tvoje bude plno štěstí, neb zaplaceno do sytosti bylo slz proudy, krve řekami a touhou, jak neplatil víc žádný druhý národ... 230